V roce 2014 vyhlásila EU v reakci na připojení Krymu k Rusku sankce na obchod s Ruskou federací. To se týkalo především průmyslových technologií. Odpovědí na tyto sankce z ruské strany pak zákaz dovozu zemědělských produktů a potravin ze zemí EU na ruský trh. 

Po těchto šesti letech se stojí za to podívat, jak tyto sankce změnily trh a komu prospěly a komu neprospěly. Po rozvalu ruské ekonomiky v počátku devadesátých let Rusko dováželo 70 % drůbežího, 40 % vepřového a 45 % hovězího masa. Naprostá závislost na dovozu resp. neschopnost uživit vlastní obyvatelstvo.

Nicméně to je minulost. Za posledních dvacet let se cílevědomou politikou ruské zemědělství změnilo a dnes je významným exportérem. Rusko je dnes velkým hráčem na trhu s obilím.

A podobně je tomu i v obchodu s masem. Letos ruské firmy vyvezou do Číny více 100 tis. tun drůbežího masa, vloni byl vývoz v podstatě nulový. Pro Rusy je to nesporný úspěch – od dovozu zmražených kuřecích stehen z USA v devadesátých letech - spotřebitelé tomu říkali „nožky Bushe“ – k vývozu drůbežího masa na nejbližší rostoucí trh, který má v podstatě neomezené potřeby.

Stojí za to si připomenout, jak k tomu došlo. Devalvací rublu koncem devadesátých let se cena dovozu tohoto masa výrazně zvýšila a to přilákalo první větší investice do tohoto oboru.  Rozhodující však byla dvě následující opatření. V roce 2003 byla na dovoz masa vydána tarifní omezení. Byly stanoveny kvantitativní kvoty na dovoz a po jejich překročení se uplatňovala vysoká cla. To byla ochrana domácího trhu. Konečně třetím krokem bylo vyhlášení vládního programu o pět let později, který zavedl zvýhodněné dlouhodobé úvěry, které přitáhly další kapitál do odvětví. Na závěr – v roce 2013 byly pak zrušeny i zvýhodněné celní tarify pro některé země – především pro Brazílii (člen BRICS).

Výsledkem těchto kroků je vzestup výroby drůbežího masa na 5 mil tun v roce 2019 – oproti konci devadesátých let je to vzestup na osminásobek a následkem je vstup na zahraniční trh jako exportéři.

V podstatě stejný obrázek je vývoj výroby vepřového masa. Výsledkem je vzestup výroby na více než 4 mil tun, kterou zajišťují velké kombináty. Ještě v roce 2005 byla tuzemská výroba vepřového v objemu 1,5 mil tun zajišťována ze 70 % v podstatě od drobných výrobců typu záhumenků. 

Přitom v roce 2009 se dováželo 1,25 mil tun vepřového, které bylo regulováno bezcelními kvótami. Od letošního roku jsou kvoty zrušeny a trh je chráněn jednotným clem. Podle ruských expertů je trh s masem plně zásoben, ceny vepřového masa jsou stabilní a dokonce mírně poklesly. Dnes je hlavním objektem zájmu výrobců rozsáhlý čínský trh, na který začínají dodávky.

V zásadě podobná situace se začíná projevovat i na trhu s hovězím masem a je jen otázkou času, kdy se podaří plně uspokojit tuzemskou poptávku.      

Vývoj na ruském trhu s masem je zajímavý především pro naše exportéry a také pro zemědělce jako výrobce. V minulosti byl ruský trh i pro naše exportéry zajímavý a určitou část dodávek jsme mohli na tento trh směřovat. Po roce 2014 se česká vláda připojila k evropským sankcím proti Rusku, což zastavilo český export. Jak plyne z uvedených dat - pokud je Rusko již v těchto masech soběstačné  - jsou možnosti návratu našich firem na tento trh do budoucna uzavřeny. Nemá cenu si zde něco nalhávat.

Naopak – sankce, které byly přijaty proti Rusku po roce 2014 – zcela zřetelně urychlily rozvoj zemědělského sektoru v Rusku a to se vlivem urychlené orientace na soběstačnost stalo nejen soběstačné, ale je také významným vývozcem. Pak se ovšem je dobré se ptát – k čemu takové sankce vlastně byly? Komu pomohly – EU jako vývozci nebo ruským zemědělcům?

Odpověď je jasná. V  zásadním odvětví, kterým je v každé ekonomice výroba potravin, sankce Rusku jednoznačně pomohly. Sotva to lze hodnotit jinak. A naše zemědělství těmito sankcemi také utrpělo – možná více než si chceme přiznat. Především v živočišné výrobě.

Podle mého soudu, však české zemědělství zde utrpělo ještě více než v jiných evropských zemích – jak si dále ukážeme.

Stačí se podívat na to, v jakém rozsahu zajišťujeme spotřebu základních potravin vlastními silami? A tady si musíme umět přiznat – pro někoho trpkou pravdu – za posledních patnáct let se naše soběstačnost ve výrobě základních potravin zhoršila v míře, jakou si nikdo před patnácti lety nedovedl ani představit a ten pohyb ke ztrátě soběstačnosti se v posledních pěti letech zrychlil.

Těch patnáct let není náhoda. Je to patnáct let po našem vstupu do EU, který měl přinést českému zemědělství rozvoj. Nepochybuji o tom, že vstup do EU českému zemědělství určité možnosti přinesl.

Ale ptejme se, zda dnes dokážeme vlastními silami zajistit základní potraviny? Maso a třeba i zeleninu či ovoce anebo i brambory? To, co prožíváme právě v těchto dnech tj. rostoucí ceny zeleniny, dokazuje, že jsme na tom se soběstačností dost špatně.

V současnosti – podle Agrární komory - pokrývá tuzemská produkce jen necelých čtyřicet procent tuzemské spotřeby vepřového masa a stále tento poměr klesá. Přitom - před dvaceti lety – byla spotřeba a výroba v podstatě v rovnováze. Ve spotřebě drůbežího (kuřecího) masa, tam je dosahováno lepších výsledků – soběstačnost dosahovala 65 %.  Oproti roku 2010, kdy soběstačnost byla kolem 85 %, ovšem výrazně klesla.

Ruské sankce měly na náš trh ještě jiný - daleko horší efekt. Vepřové maso západoevropských výrobců, které předtím směřovalo na ruský trh, skončilo na našem trhu. Podle analýz Agrární komory jsou chovatelské kapacity některých zemí násobně vyšší než jejich spotřeba. Např. Španělsko má kolem 30 milionů zvířat, se soběstačností 374 procent, SRN má kolem 29 milionů zvířat, se soběstačností 122 procent. Dánsko má kolem 25 milionů zvířat, se soběstačností 880 – 920 procent a Francie má kolem 16 milionů zvířat, se soběstačností 107 procent. Tyto kapacity musejí najít svůj odbyt - jinak to ani nejde. A náš trh je hned nablízku.

Právě tato čísla mnohé vysvětlují. Proto například se na pultech mnoha obchodních řetězců v ČR náš spotřebitel dnes stále častěji setkává s vepřovým masem ve vakuových obalech. Země původu - Španělsko. Tohle maso putuje 14 dní přes půl Evropy, aby se dostalo za velmi výhodné ceny českému spotřebiteli. Před pěti lety maso tohoto původu na našem trhu nebylo.

Jak kvalitní takové maso může být? Takovou otázku si raději nikdo nepokládá – ono by to asi nebylo dost politicky korektní, jak se dnes s oblibou říká. A najdou se politici, kteří pak ještě vysvětlují, jak je to spotřebitele výhodné. Přitom kvalitní vepřové z českých chovů na trhu je pouze za ceny mnohem vyšší. Marná sláva - našim chovatelům nikdo takové dotace neposkytne.

Zemědělci mohou čerpat evropské dotace (z rozpočtu EU) a pak také národní dotace (z našeho státního rozpočtu).

Český zemědělec zpravidla dostane jen evropské dotace a ty rozhodující, které nakonec tvoří finální cenu masa, jsou dotace národní – a ty český zemědělec již nedostane, ale ten španělský či německý je dostane.

Také proto může nastat zdánlivě nepochopitelná situace - tři zpracovatelské společnosti ovládají 60 procent německého trhu spolu s korporací Danish Crown a katalánskými výrobci určují ceny vepřového masa v České republice! Je to snadné, když jsou trhy otevřené a ovládá je velký kapitál!

Nemohu se ubránit ještě jedné poznámce. Kolik jenom bylo napsáno novinových článků o tom, jak je to hrozné, když v České republice je to velké zemědělství, velká průměrná výměra farem – až desetkrát větší než je průměr EU. A to je údajně základ našich problémů, a proto musíme změnit naši politiku tak, abychom také měli co nejvíce takových malých farem. Rozbít ty velké molochy atd. Známe to přece…

Opět se musím odvolat na vyjádření české Agrární komory o situaci na trhu s vepřovým masem v EU. Genetiku prasat v Evropě – tedy dodávky selat - rozhodující měrou ovlivňují čtyři firmy. Jedna z největších evropských kapacit v Německu denně poráží přes 30 tisíc kusů prasat. V České republice je kapacita největší porážky kolem 1 500 kusů denně. Jen tato německá kapacita, by byla schopna zpracovat celou českou produkci za něco déle než dva měsíce!

Snad každému by mělo být jasné, že naši zemědělci se dnes pohybují na trhu, který ovládají velké firmy. Proti nim se naše kapacity nemohou postavit a jsou odsouzeny hrát podřadnou roli a postupně mohou směřovat k zániku. Nakonec něco podobného probíhá i Německu - drobné chovy zanikají – v posledních pěti letech to byla pětina chovů, kterou nahradily velkovýkrmny s vysokou produktivitou práce.

Zbývá snad poslední otázka. Lze se dostat k vyšší soběstačnosti ve výrobě masa? To se objevuje i v programech politických stran i ve vládním prohlášení.

Jak jsme viděli, ruská cesta k růstu produkce je cestou ochrany domácího výrobce pomocí cel či kvot. To je i jinde osvědčený postup, který je bezesporu úspěšný.

Ovšem taková cesta je pro nás vyloučena. Jsme v EU a tam jsou takové preference zakázány. Vládne tam přece svobodný trh. Jen je někdy třeba vysvětlit, že měřítko, kdy je trh ještě svobodný a kdy už není svobodný, je pro každou zemi jiné.

Máme dnes jen dvě možnosti. Buď zcela rezignovat na vyšší míru soběstačnosti, což by se patrně části politiků velmi líbilo. To dobře ukazuje diskuse o podílu českého zboží v nabídce na maloobchodním trhu.

Nebo je tu ještě druhá možnost. Dát našim zemědělcům stejné národní dotace jako dostávají jejich konkurenti od svých národních vlád. Ani to nevidím jako reálné. Je to o další velké položce ve státním rozpočtu a to by nebylo populární. Bezpochyby by to bylo především medii – stejně jako mnoha teoretiky volného trhu - okamžitě zpochybněno. 

Pokud jde o budoucnost, nejsem optimistou. Nevidím vůli ke změně naší zemědělské politiky. Nevidím ani vůli k takové diskusi, kde by se zúčastnili lidé, kteří reálně zemědělství dělají, nikoli jen teoretici z vysokoškolských kateder, kteří o reálném životě našich zemědělských podnikatelů vědí pramálo.

A pak je tu ještě jeden problém, proč bychom neměli s takovou diskusí otálet. Generace těch podnikatelů, kteří před pětadvaceti lety začali budovat své firmy, pomalu stárne a musí se rozhlížet po svých nástupcích. Mají komu předat své zkušenosti? Mají pokračovatele, kteří navážou na jejich zkušenosti?