V posledních dnech a týdnech se v souvislosti s koronavirovou krizí v České republice velmi intenzivně hovoří o návratu k soběstačnosti, zejména při výrobě potravin a jejich dodávání na náš trh. Vyjadřují se k tomu především představitelé Agrární komory ČR, což je nevládní zemědělská organizace, sdružující české a moravské zemědělce a potravináře, kteří produkují až 80 % zemědělské výroby u nás za rok.
V sobotu 16. května vyšel na toto téma v Parlamentních listech rozhovor s Jarmilou Dubravskou, výkonnou ředitelkou pro Společnou zemědělskou politiku EU, která je zároveň členkou Evropského hospodářského a sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise.
Na otázku redakce, co jak hodnotí průběh této diskuse v naší společnosti v posledních týdnech, Jarmila Dubravská odpovídá, že se nestačí divit, kde žijeme, když v médiích, ve zprávách na Facebooku, Twitteru a v dalších sdělovacích prostředcích přečte polemické úvahy o tom, že soběstačnost prý nepotřebujeme. Zároveň k tomu říká, že naopak zemědělci a potravináři požadují návrat k zastoupení základních potravin na tuzemském trhu, a to ve výši minimálně 55 procent s tím, že se toto procento bude postupně zvyšovat.
Odmítá tvrzení některých obchodníků, že prý jde jen o zisk farmářů a potravinářů
Jarmila Dubravská rozhodně odmítá tvrzení některých obchodníků, že jde jen o zisk farmářů a výrobců potravin. Podle ní je to nesmysl, toto tvrdit! Vždyť každý vyspělý stát, jak dále poukazuje členka Evropského hospodářského a sociálního výboru, si chrání svoje území a snaží se být nezávislým, co jen to jde. „Můžeme se inspirovat v Německu, Španělsku, Francii, ale také se můžeme podívat i opačným směrem, například do Ruska, Austrálie či jiných vyspělých zemí, které budují zemědělství a snaží se vyrábět co nejvyšší podíl potravin doma, kde si uhlídají podmínky výroby, zaměstnají lidi,“ říká expertka na zemědělskou politiku EU.
Zároveň dodává, že každá vyspělá země, která má zemědělskou půdu, má vládní politiku, která zajištuje potravinovou soběstačnost, prodej zdravých potravin, a dnes více než jindy výrobu potravin vyráběných šetrně k životnímu prostředí. „Ano, i nám jde o to, abychom nevozili potraviny přes půl zeměkoule, abychom neznečisťovali naší krásnou zemi a nezatěžovali životní prostředí uhlíkovou stopou,“ doplňuje svůj výklad o nutnosti vést naše zemědělství k vyšší úrovni soběstačnosti.
Na otázku, jak potravinovou soběstačnost vnímají v Evropě, Jarmila Dubravská odpovídá, že státy staré EU 15 (dnes jen EU 14) se od konce druhé světové války snažily zvyšovat produkci potravin. Po válce byl potravin nedostatek. Uvádí, že máme štěstí v tom, že období nedostatku potravin, k němuž došlo po druhé světové válce, si většina lidí u nás již nepamatuje. Říká, že Evropa - po vítězství nad Německem - začala budovat „světlejší“ zítřky. Což dále komentuje z hlediska hospodářské, a zejména zemědělské politiky původních členských zemí EU.
Význam Evropské unie se postupně prosadil!
Současně k tomu dodává, že si tehdejší vlády několika evropských států uvědomovalo nutnost posílení jejich postavení v Evropě, založilo šest států první společenství, tedy předchůdce dnešní EU o 27 členských státech.
Zároveň Jarmila Dubravská zdůrazňuje, že vlády těchto původních členských zemí tohoto společenství se snažily, aby jejich hospodářství bylo méně závislé, a to se v Unii podařilo. Staré země si vytvořily systém, kterým se zásadně zvýšila produkce (často bez ohledu na negativní vliv na životní prostředí), a to natolik, že začali zápasit s přebytky.
A tak staré členské státy (původní EU 15) hledaly nové trhy. A našly je! Nejdřív to byly trhy deseti států přistoupivších v roce 2004 (včetně našeho trhu). Později to byly trhy dalších tří států, tj. Bulharska, Rumunska, Chorvatska. Díky tomuto společnému obchodnímu prostoru se u nás objevují potraviny, které si sice dokážeme vyrobit, ale nedokážeme čelit cenám dovážených potravin, které dotuje jejich domovský stát, a to několikanásobně více, než ty naše. Přičemž, na tyto dotované potraviny maloobchod (zejména zahraniční obchodní řetězce) často dávají vyšší marži, než na potraviny z jiných zemí. A tak se u nás přestává vyrábět mnoho komodit, které jsme na konci minulého století vyráběli (příkladem může být droždí, které bylo nedostatkovým zbožím v prvních týdnech pandemie).
Potřeba výroby potravin z tuzemských zdrojů nabírá na síle!
Jarmila Dubravska se v rozhovoru pro Parlamentní listy si dále klade otázku, jestli není normální, vyrábět to, na co máme podmínky, a to co neumíme, si dovezeme. Ptá se, je-li „hřích“ dovážet to, co si doma dokážeme vyrobit, a být na dovozech základních potravin závislí. Přitom si odpovídá, že jde především o to, že bychom si měli vyrábět základní potraviny a dovážet, jen také potraviny, které se u nás nevyskytují, jako jsou banány, káva, rýže a další obdobné druhy potravin.
Na otázku redakce, zda je vhodné stanovit procento domácích českých potravin na našem trhu, odpovídá, že to má smysl. Uvádí, že se v EU říká, že stanovení jakéhokoliv procenta domácích potravin je proti jednotnému trhu. Načež poukazuje na skutečnost, že například tuto kvótu mají stanovenu ve Francii, přičemž jde o členský stát EU! Takže poukazuje na určitý rozpor v legislativě EU a vnitřní obchodní politice některých, zejména starých členských zemí EU. Současně vysvětluje, že mnohé státy EU jdou na zvýšení soběstačnosti přes zvyšování konkurenceschopnosti jejich farmářů a potravinářů, přes snahu o zlepšení životního prostředí, a to podporou lokální a regionální produkce. Tedy tímto dosáhnou stejného cíle – to je zvýšení vlastní domácí produkce. Dále Jarmila Dubravska k tomu uvádí, že nejde jen o stanovení procenta domácích potravin v jiných státech, ale i o stanovení podmínek a požadavků ze strany vlád, či samosprávných krajů, regionů či dokonce starostů.
Za vyšší spotřebu tuzemských potravin mezi spotřebiteli!
Na otázku redakce, jak je důležitá propagace domácí produkce, odpovídá, že je velmi důležitá, a to stejně jako výchova obyvatel k nákupu vlastních potravin. Jsou to desítky let, kdy už děti v mateřských školách a potom na základních, středních a vysokých se učí o tom, že domácí zboží je nejkvalitnější. Příkladem jsou Rakušané, Švýcaři, Němci, Francouzi a někteří další. Ti všichni jsou hrdí na své vlastní domácí výrobky.
Zároveň konstatuje, že kromě dlouhodobé výchovy spotřebitelů jsou nastaveny podmínky tak, aby lokální a regionální domácí potraviny měly co nejvyšší zastoupení a zároveň aby přísná pravidla chránila domácí trh.
Staré členské země EU si de facto chrání svůj trh!
Věnuje se i otázce, kolik našich výrobků lze najít na pultech obchodů v jiných státech EU, a zároveň i tomu, jak se naši výrobci nesnažili umístit kvalitní potraviny i mimo naše území a jak nakonec dopadli. Uvádí konkrétní konkrétního příkladu jednoho zemědělského družstva, které se v minulosti pokusilo vyvést kvalitní jahody, a to dokonce v bio-kvalitě do Rakouska. „Přestože byly jahody levnější než ty rakouské, nepodařilo se družstevníkům jahody do obchodu dodat a následně prodat. Přestože jsme plnoprávnými členy EU, kamion s dodávkou čerstvých jahod byl odstaven a měl dva dny čekat na výsledky testů z odebraných jahod?“ konstatuje Jarmila Dubravská. Dále tuto svoji informaci doplňuje o otázku: Co myslíte, že se stalo? Na ni odpovídá, že zboží se vrátilo domů a prodalo se na domácím trhu, protože za dva dny by se jahody zkazily.
Jarmila Dubravská dále v svém rozhovoru zdůrazňuje, že státy si prostě chrání vlastní domácí trh. Říká, že dostat se na něj je v některých případech opravdu nemožné díky různým opatřením. A dodává, že díky dotacím a vhodnějším podmínkám se nadvýroba ze starých členských zemí EU dostává na náš trh. Ačkoliv výroba těchto potravin je dražší, jsou prodávány díky vyšším dotacím v zemi původu a lepším podmínkám pro výrobu, ale i díky dalším opatřením (někdy i díky maržím) levněji, ačkoliv reálně levnější, při jejich výrobě, nejsou.
Tvrzení, že trh vše vyřeší, není zrovna příliš pravdivé!
Jarmila Dubravská se tudíž ptá: Kde je tedy spravedlnost? Když domácí kvalitní výrobek je na pultech dražší, ale výrobce za něho dostane výrazně méně, přitom někdy pod výrobními náklady. Přičemž k tomu říká, „zamysleme se, jak je možné, že maso, které se dováží z tisíce kilometrů vzdálených destinací, kde jsou vyšší náklady na pracovní sílu, energie, vyšší daně, vyšší náklady na nákup technologii – je levnější než maso, které si vyrábíme u nás? Jak je možné, že naše maso nechtějí kupovat někteří zpracovatelé, a raději kupují to dovezené? To přeci nedává smysl,“ konstatuje Jarmila Dubravská a dodává: „Někde je chyba?“
Zároveň uvádí argument některých „odborníků“, že když některé potraviny nebudeme dovážet, dojde prý k jejich zdražení. Uvádí, že je to obráceně. „Když budeme potraviny dovážet a nebudeme je vyrábět doma, dojde k jejich zdražení. Máme pokřivený trh. Kdysi se tvrdilo, že trh vše vyřeší. Tak to teď jasně vidíme, že nevyřeší. Když státy, které k nám vyvážejí, nemají přebytky, tedy vlastní nadprodukci, tak se k nám zboží nedostane. V první řadě tyto státy zajišťují dodávky doma na vlastní trh, a až potom na trhy jiné?“ dodává Jarmila Dubravská.
Na podporu svého tvrzení dále uvádí, že se to jednoznačně ukázalo v době vypuknutí koronavirové pandemie, kdy se státy „rvaly“ o ochranné pomůcky, a až postupně se „chytili“ domácí výrobci. Na začátku se státy „bily“ o dodávky. Připomíná, že jsme dokonce viděli případy, kdy vláda Německa zabránila už dohodnuté vývozy. Jindy jiný členský stát přeplatil dodávku pomůcek určených dalšímu státu EU.
„Trh tedy není všemocný, a ne vyřeší všechny problémy,“ konstatuje Jarmila Dubravská. Zároveň zdůrazňuje, že trh, na kterém fungujeme, je pokřivený, a to jak evropský, tak i světový. Je to tím, že si každý vyspělý stát snaží zajistit základní životní potřeby pro své obyvatele, má mnoho pravidel schválených v rámci EU a nad rámec EU, přičemž ještě využívá i své, vlastní prostředky k ovlivnění trhu. Nejčastěji je to domácí legislativa, podmínky, ale i nepsaná, avšak pevně stanovená pravidla, která není možné porušit. A toto nedokážeme „porazit“, dodává expertka na zemědělskou politiku EU.
Ceny potravin na trhu nejvíce ovlivňují obchodníci!
Jarmila Dubravská se dále věnuje otázce, jak je to se zdražováním potravinářského zboží. Říká, podívejte se na pulty maloobchodů v těchto dnech. Domácí vepřové maso je vykupováno od domácích výrobců za nižší ceny, než tomu bylo například před týdnem, dvěma. Ptá se, viděli jste při nákupu, že by bylo zlevněno české maso? Odpovídá si, že chovatelé hospodářských zvířat dostali méně za stejné množství a kvalitu, ale na pultě u nás, tj. u zákazníků, jsme to nezaznamenali. Na druhé straně, uvádí, že pokud někde padne zmínka o tom, že bude dražší obilí, hned druhý den jsou zprávy plné informací, že se budou zdražovat rohlíky, chleba, pečivo.
V této návaznosti poukazuje na to, že asi bychom těžko spočítali, kolik chovatelů skončilo s chovem hospodářských zvířat za poslední roky, neboť nebyli schopni dlouhodobě přežít se ztrátami. Konstatuje, že jich nebylo málo. Zároveň se ptá: „Víte, kolik obchodních řetězců v posledních letech zkrachovalo?“ Načež dodává, že ona osobně na našem trhu nezaznamenala ani jeden případ. Zato jsou v médiích zveřejněny údaje o každoročně se opakujících miliardových výnosech a dividendách v maloobchodu. Ptá se: „Tak kde je pravda?“ Odpovídá: „Toto jsou fakta!“
Změnit přístup celé společnosti ke zvýšení soběstačnosti ve výrobě potravin!
Jarmila Dubravská v této souvislosti poukazuje na to, že před třiceti lety jsme u nás - s méně výkonnou technikou, za podstatně horších podmínek – vyrobili výrazně více domácích potravin, které uživily Čechy, Moravany a Slováky. A ještě jsme dokázali kvalitní potraviny vyvážet. Přitom jsme dováželi jen to, pro co jsme tu doma neměli podmínky. V minulosti měl náš stát jinou hospodářskou politiku.
„Dnes na to, že politici, kteří byli u vesla a nedokázali za téměř tři desítky let vytvořit pořádné základy k budování hospodářství, doplácíme všichni. A když se o to dnes pokoušejí ti, kteří přemýšlejí o budoucnosti národa, jsou kritizováni. Čím později pochopíme, že pokud si sami nezajistíme základ pro život, tedy dostatek vody a kvalitní potraviny, tím nás to bude více stát,“ dále konstatuje Jarmila Dubravská. Přičemž dodává, že pokud dnes někdo tvrdí, že nepotřebujeme doma vyrábět a vše si dovezeme, a to prý ještě levně, není to, podle ní, v podstatě rozumný člověk.
„Když si doma zničíme základy výroby, staneme se úplně závislými a ostatní si s námi budou dělat, co budou chtít. Pak nastane zdražování potravin, a to snad nechceme. Nebo ano?
Je, podle vás, z této složité situace nějaká ´jednoduchá´ cesta? Změny v zemědělství nelze navíc provést tak, jako v jiných odvětvích průmyslu, během jednoho měsíce.
Když nemohu svítit, neměl bych stínit. Toto heslo by si měli vzít za své právě ti, kteří straší, že zvýšením podílu domácích českých potravin dojde u nás ke zdražování, nedostatku, zvýšené byrokracii,“ říká Jarmila Dubravská.
Dále apeluje na to, abychom přemýšleli o tom, nejenom co kupujeme, ale zejména o tom, proč nám někteří nedopřejí, abychom byli nezávislí. Říká, že si chce kupovat potraviny kvalitní, domácí, ale za „férové“ ceny, aby zemědělec mohl zaplatit za všechny vstupy, tj. za energii, vodu, lidskou práci, tak aby mohl hospodařit na půdě, aby za svou práci mohl žít v důstojných podmínkách. „Tak jako vy nebo já,“ dodává expertka pro zemědělskou politiku EU.
