Rozhovor Haló novin s prezidentem Agrární komory ČR Janem Doležalem

Agrární komora ČR podporovala přijetí novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích, jak ji 20. ledna 2021 schválila Poslanecká sněmovna PČR. Co si od této novely zákona slibujete?

Je třeba říci, že Agrární komora České republiky podporuje všechny iniciativy, které směřují k vyššímu zastoupení českých potravin na pultech obchodů, ale také ve veřejném stravování. Proto jsme rádi, že Poslanecká sněmovna dala zelenou také snazší preferenci lokálních dodavatelů ve výběrových řízeních na dodávku potravin pro zařízení veřejného stravování v institucích zřízených státem a krajem. Stát a kraje by podle našeho názoru měly jít příkladem a je skutečně tristní, když se na ministerstvech mluví o tom, jak pomoci českým podnikatelům, ale přitom se zde vaří z nekvalitních zahraničních surovin. Ještě žalostnější to bývá, co se kvality týče ve vývařovnách nemocnic a škol. Tam by měla být jednoznačně na prvním místě kvalita a čerstvost. Podobné je to i s tak zvanými povinnými kvótami. Na prvním místě je spotřebitel, který by měl mít možnost koupit cenově dostupnou lokální, čerstvou, kvalitní dobře dozorovanou produkci.

Kritici novely zákona poukazují na to, že zvýšit procentuální zastoupení potravin od českých zemědělců a producentů, tak aby se postupně dosáhlo vyšší úrovně soběstačnosti České republiky v produkci základních potravin, není tou správnou cestou, a že to naopak pokřiví trh. Co byste jim odpověděl?

Kritici novely v posledních dnech a týdnech vypouštěli jednu dezinformaci za druhou. V žádném případě nemůžeme souhlasit například s tím, že by české potraviny nebyly kvalitní nebo, že by byly drahé. Ceny zde určují obchodní řetězce, které proti zákonu hlasitě protestují. Proč? Protože chtějí pokračování status quo, to znamená maximalizaci zisku za každou cenu. Výkupní ceny domácích potravin jsou nízké, a to i z důvodu tlaku zahraniční „dumpingové“ konkurence. Trh je tedy v ČR pokřiven už z důvodu monopolu řetězců, rozdílných dotačních podpor napříč Unií a v posledním roce ještě navíc uzavřením gastroprovozů, které znamenalo i ztrátu odbytu pro řadu tuzemských zemědělců a potravinářů. Řetězce diktují cenu a poptávku a na českou produkci si vzpomenou jen při výpadku dodávek ze zahraničí.

I proto si od zákona slibujeme alespoň nastartování politické a veřejné diskuze. Uvedu příklad. O dlouhodobé smlouvy za férové peníze neměly řetězce nikdy zájem. O tom začínají mluvit až teď pod tlakem legislativního procesu. Budou se k tomu ale znát, jakmile tlak povolí? Podívejme se třeba do sousedního Německa, kde zemědělci nedávno v reakci na rekordně nízké ceny zablokovali supermarkety a distribuční centra. Řetězce po chvíli reagovaly zvýšením dodavatelských cen na předkrizovou úroveň. Tady se v době korony zvýšily ceny pro spotřebitele a pro dodavatele se ceny naopak snížily. Je zákon optimálním řešením? Možná ne, ale podnětem k potřebné společenské a politické diskuzi určitě ano. 

Naši zemědělci rovněž argumentují i tím, že novela zákona pomůže k vyššímu a přehlednějšímu zastoupení regionálních potravin na pultech supermarketů a hypermarketů. Čím to zdůvodňují?

Faktem je, že média téma povinných kvót neuvěřitelně zpolitizovala. Proto na řadu s tématem neseznámených lidí perfektně zafungovala mediální zkratka, že si tu zákon někdo objednal nebo že by snad měl sloužit nějakým „agrobaronům“. Ve skutečnosti však větší producenti potravin nemají problém se na pulty obchodních řetězců dostat a pro obchodníka není tak jednoduché většímu dodavateli vyhrožovat nebo ho vydírat, i když i to se často stává. U menších dodavatelů bylo vždy znát znechucení z jednání řetězců, kdy platilo lidové, „když ptáčka lapají, vesele mu zpívají“. Zkrátka byly slibovány hory doly ze strany obchodníka a v okamžiku, kdy dodavatel nebyl schopen přistoupit na nestandardní podmínky, slyšel hned, že v pořadí čekají další. Buď dodavatelé větší, nebo ti ze zahraničí.

Některé řetězce nebo online prodejci potravin již nicméně poptávku po regionálních potravinách pochopili a snaží se i o dlouhodobě udržitelné oboustranně výhodné partnerství, nikoliv o nátlakové jednání. Ideální by bylo, kdyby se všechno vyřešilo samo a „dinosauři“, kteří si myslí, že český spotřebitel má „chuťové preference“, tedy, že chce hlavně levné potraviny, které musejí být i nekvalitní, aby si na nich řetězec ještě něco vydělal, prostě z trhu vymizely. Ale tak dlouho české zemědělství a potravinářství dost možná čekat nemůže. Podívejme se na statistiku salda zahraničního obchodu, podívejme se na skladbu pěstovaných plodin, to není preference zemědělců, to je tržní nutnost, ke které řetězce značným dílem přispěly.

V české veřejnosti se, díky propagandě médií, v posledních letech spíše zakořenila myšlenka, že regionální potraviny se především prodávají buď ve speciálních prodejnách, ale ještě spíše na tržištích ve městech. Jak byste zdůvodnil, že by je spotřebitelé měli najít také na pultech obchodů zahraničních řetězců?

Podle dostupných statistik se podíl velkých super a hypermarketů na maloobchodu potravin pohybuje mezi 80-90 procenty, načež velká část menších prodejen na sídlištích pak pouze přeprodává zboží z větších obchodů. Menší specializované prodejny jsou sice na vzestupu, ale dovolit si pronájem v místech, kde se pohybují spotřebitelé ochotni si připlatit, také není žádná láce, a proto jich není mnoho a řada jich možná třeba koronakrizi a budoucí ekonomickou krizi nepřežije. Kdyby se podařilo regionálním producentům dostat alespoň do regionálních poboček velkých supermarketů, bylo by to určitě dobře, nejen z hlediska dostupnosti pro zákazníka, ale také z hlediska potenciálního růstu malých živnostníků, které produkce regionálních potravin živí. Ti zas často využívají lokální suroviny, což má potenciální dopad do celé výrobní vertikály.

Argument prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy, který zveřejnil v médiích, zní, že se tímto opatřením omezí produkce potravin ze zahraničí, což ve svých důsledcích povede ke zdražení ceny potravin pro konečného spotřebitele. Má pravdu či nikoliv?

Pan Prouza toho k novele zákona řekl skutečně spoustu a vzhledem k tomu, že velmi dobře rozumí mediální zkratce a nutnosti najít ve všem senzaci, jsou některá jeho vyjádření spíše skandalózní než pravdivá. Ještě jednou pro to zopakuji, že výkupní ceny od zemědělců a potravinářů jsou dlouhodobě nízké a konečnou cenu pro spotřebitele určuje maloobchod. Jistě, že se může stát, že kdesi po Evropě řetězce nakoupí horší kvalitu levněji. Nedávno začaly řetězce dokonce vyhlašovat aukce, což ještě více tlačí na pokles cen. Mnohdy zoufalí dodavatelé se navzájem cenově podbízí, už třeba jen pro to, že taková zelenina nejde skladovat donekonečna a přijde chvíle, kdy se musíte rozhodnout mezi mírnou nebo velkou ztrátou. Nám jde jen o přiměřený zisk a možnost na trhu dlouhodobě existovat. Agresivní cenová obchodní politika řetězců dlouhodobě není, podle nás, dlouhodobě udržitelná.

Tím se dostáváme k otázce dumpingových a podnákladových cen, za které se prodávají potraviny ze zahraničí, a to především na pultech supermarketů a hypermarketů, které jsou v rukou zahraničních řetězců. Co s tím?

Proti podnákladovým, tj. dumpingovým), a podnákupním cenám zboží v extrémních akcích jsme v minulosti protestovali, a to mimo jiné i s odvoláním na dodržování zákona o cenách, který sice říká, že obojí není možné, nicméně jeho dodržování tu vlastně nikdo nevymáhá. Máme tu také zákon o významné tržní síle, což není jen české specifikum, ale soudě podle směrnice o nekalých obchodních praktikách EU odpověď na celoevropský problém. Co se týče poslední novelizace, která by měla reagovat na unijní legislativy a rozšířit soubor nekalých praktik, u nás je zatím ticho po pěšině. Vzhledem k tomu, že se změnilo vedení Úřadu na ochranu hospodářské soutěže a bylo nám nabídnuto členství v pracovních skupinách, které by se měly tímto problémem zabývat, ale doufáme, že se tak blýská na lepší časy.

Odpůrci této novely zákona o potravinách rovněž argumentují tím, že takto přijatý zákon není v souladu s unijními pravidly. Jaký je názor Agrární komory ČR na tuto otázku?

Soulad by měly nejdříve řádně prověřit odpovědné unijní orgány, není možné predikovat výsledek podle tuzemské debaty či osobního vyjádření některých unijních úředníků. Zákon navíc ještě není ve finální podobě, tu bude mít až po tom, co projde Senátem, bude případně navrácen Sněmovně a podepíše jej prezident. Do té doby se pohybujeme v rovině spekulací. Na druhou stranu, samotný způsob nastavení unijních podpor, který způsobil současnou situaci, není v souladu s principem rovnosti na jednotném unijním trhu. To, že někde zemědělci mají výrazně vyšší podpory, přičemž jsou často podporováni ještě z jiných národních či regionálních zdrojů sice možná z právního hlediska neodporuje definici tzv. nedovolené veřejné podpory, ale z hlediska morálního a faktického se jedná o větší zásah do jednotného trhu než případné kvóty.

Mimochodem, nemohu si odpustit, ale mezi řadovými zemědělci se také hovoří o tom, že ve Francii existuje obdobný zákon, byt třeba jiného znění paragrafů, ale jeho cílem je podpořit prodej francouzských potravin na pultech obchodů ve Francii. V čem spočívá podstata tohoto francouzského zákona?

Nutno říci, že francouzský zákon vychází ze specifik francouzského práva, které je pro našince bez širší znalosti tamější historie a tamního právního prostředí, obtížně proniknutelné, přesto základní principy hovoří o zajištění spotřeby regionálních a biopotravin a hodně také o omezení plýtvání potravinami, kdy se slevové akce soustředí jen na zboží těsně před uplynutím spotřební lhůty, a kdy se omezuje počet prodaných kusů daného zboží. To ale dělají obchody jinde v Evropě i bez zákona. Proč by tedy měl být potřeba zákon k zajištění prodeje domácích potravin? V ideálním světě by to tak nebylo. K zamyšlení je ale skutečnost, že stejný řetězec, který u nás vesele prodává primárně potraviny německé či polské, by třeba v Polsku české potraviny prodávat nedovolil.