„Kroky Evropské unie pro vytvoření jednotných podmínek pro zemědělskou politiku jsou velmi jednoduché. Musí dojít k nastavení spravedlivé zemědělské politiky a musí dojít k opravdovému nastavení jednotného trhu,“ tvrdí v rozhovoru pro Parlmentní listy člen představenstva Agrární komory ČR a předseda představenstva RABBIT Trhový Štěpánov Zdeněk Jandejsek.
Na otázku, že v Evropské unii se aktuálně řeší, co bude se Společnou zemědělskou politikou na léta 2021-2027 odpověděl, že je nutné přestat mluvit o malých a velkých hospodářích, ale jen o dobrých a špatných hospodářích. Podle něho není možné nevidět obrovský technický a produkční rozvoj v zemědělské výrobě ve světě postavený na zvyšující se produktivitě práce, koncentraci výroby a ekonomické efektivnosti, který vede k levným potravinám a vysoké konkurenceschopnosti. Není možné směrovat agrární sektor k extenzitě postavené na nesmyslných nárocích aktivistů a neziskových organizací. Do zásad hospodaření na půdě nemůže mluvit každý a hlavně ne ten, kdo nemá vědomosti v agronomii, výživě rostlin, ochraně rostlin, genetice, výživě hospodářských zvířat, managementu chovu a dalších disciplínách, které vedou k výrobě a zpracování produkce na kvalitní a nezávadné potraviny za dostupné ceny pro obyvatele Evropské unie a pro export do celého světa. Podle něho hospodáři, farmáři či sedláci sami dobře vědí, jak správně pečovat o krajinu i intenzivně pracovat na půdě a zvyšovat její úrodnost.
Významný představitel našeho agrárního sektoru Zdeněk Jandejsek dále konstatoval, že Evropská unie musí ve své agrární politice jasně sdělit, zda budeme všichni intenzivně hospodařit, nebo jen několik vyvolených států. Zároveň uvedl, že nastavení rámce Společné zemědělské politiky v Evropské unii pro další léta nemůže probíhat tak, jak v současné době probíhá. Máme 27 států v EU a v každé zemi tři až šest nevládních organizací i více a každý se snaží prosadit své zájmy. Položil si řečnickou otázku, jak to může dopadnout? Načež konstatoval, že staré členské země (EU 14) mají nejvíc hlasů (obyvatel), kromě rozpočtu prohlasují všechno, co je pro ně nejvýhodnější, pak využijí síly svých národních rozpočtů a budou pokračovat v likvidaci agrárního sektoru ve státech přistoupivších do EU v roce 2004 a později. „Domníval jsem se naivně, že v Evropské unii půjde o rozvoj celé Evropské unie a vytvoření obrovské síly EU ve vztahu ke světovým velmocem, ale bohužel zájem ekonomiky silnějších je ovládnout trh nových zemí a obyvatelstvo využít jako levnou pracovní sílu ve svých podnicích a vytvořený profit transportovat do mateřských zemí. Tam, kde podnikají, pouze zaplatit mzdy včetně příslušenství a co nejmenší daň ze zisku,“ řekl pro Parlamentní listy Zdeněk Jandejsek.
Na otázku, v čem konkrétně máme jako Česká republika jiné podmínky, než zbylé státy EU, a proč se bojí o náš trh, Zdeněk Jandejsek uvedl, že toho povícero, na co chce poukázat. Za prvé jsou to podpory na plochu, takzvaný první pilíř. Různé státy mají různé podpory, například je to platba 400 eur na hektar v Belgii, 393 eur na hektar v Nizozemsku a na opačném pólu 95 eur na hektar v Lotyšsku. Česká republika má zhruba 224 eur na hektar podle kurzu. Podle něho je aktuální návrh EU na změnu absolutně směšný. EU stanovila průměr plateb na hektar, což je nějakých 230 eur. Ten, kdo bude mít podporu na hektar vyšší než 90 procent průměru, bude přispívat těm, kteří budou mít méně. Je to obrovský paradox, neboť Česká republika dostává asi 92 procent průměru, kdežto řada států, jako například výše jmenované, pobírají až 170 procent průměru.
Při této příležitosti si položil další řečnickou otázku: K čemu tedy dojde? Česká republika bude přispívat a dojde k tomu, že státy, které jsou těsně pod 90 procenty, nás v platbě na hektar přeskočí. Nikdy nedojde k narovnání podmínek (jak bylo původně při vstupu v roce 2004 slibováno – pozn. red.). Přičemž ty státy s nejvyšší platbou na hektar a silnými národními rozpočty budou dále získávat východní trhy.
Podle Zdeňka Jandejska, dalším bodem, který se řeší, je Program rozvoje venkova (PRV), což je druhý pilíř Společné zemědělské politiky. V předchozích letech došlo k různě vyjednaným podmínkám v jednotlivých zemích, každý stát může přispívat do tohoto programu z národních rozpočtů různě, např. od 15 procent do 100 procent. Říká se tomu kofinancování. Pro příklad v současné době je kofinancování u Slovenska 25 procent, v České republice 35 procent, v Německu a Nizozemsku 59 procent, v Rakousku 100 procent. Přitom se, podle vrcholných orgánů EU, vůbec se nepočítá, že by se mělo něco měnit, je to v pořádku?
V neposlední řadě jde o národní dotace. Staré země EU 14 mají v současné době čtyřikrát až pětkrát vyšší národní dotace než země přistoupivší v roce 2004 a později. Náklady ve většině starých i nových zemích jsou přibližně stejné. V České republice je vyšší produktivita práce a nižší mzdy a zároveň i nižší profity v jednotlivých stupních vertikály. Přitom dovážené potraviny jsou však vlivem nesrovnatelných národních dotací dováženy levněji, a to hlavně při přebytcích, to je vyšší nabídce, ale na našem trhu způsobí likvidaci řady komodit. Příkladem je řada druhů zeleniny či ovoce, které se u nás prodávají v době, kdy české zásoby jsou vyprodány. Načež jejich ceny vystřelí až na 50 či 70 korun za kilogram. Od září, kdy byla již česká jablka na trhu, se jejich cena snížila na 29 až 40 korun za kilogram.
Zdeněk Jandejsek si položil další řečnickou otázku: Co způsobuje česká potravina, snížení cen, nebo zvýšení cen? Načež k tomu říká, že bychom se měli nad tímto všichni zamyslet! V nákladech jsme u nás konkurenceschopní bez problému, ale síle národních rozpočtů starých zemí EU, podle něho, čelit nedokážeme. Zároveň k tomu dodal, a co teprve uhlíková stopa, to nikomu nevadí? Hodně se o ní mluví, ale minimálně 100.000 kamionů ročně jen se základními potravinami k nám přijede a komu to vadí?
Poté přešel k maržím v maloobchodním prodeji? Konstatoval, že pokud je přebytek na trzích EU, a je třeba prodat dovážené zboží, je marže importovaného zboží minimální a našeho zboží vysoká, a tím se prodává zboží importované a naše se prodat nedá. Při nedostatku je řešení maloobchodních cen opačné. Jednotný trh v Evropské unii, podle něho, prostě neexistuje!
Přičemž k tomu dále uvedl, že silné národní rozpočty důsledkem nejednotných národních podpor vytlačí naše domácí potraviny z trhu a dochází jednoznačně k likvidaci naší prvovýroby.
Na další otázku, zda existuje nějaké řešení, které by pomohlo všem tak, aby opravdu vznikl jeden evropský trh, odvětil, že řešení existuje. Stačí se podívat na zemědělství ve státech mimo Evropskou unii, které jsou úspěšné, například USA, Izrael, Brazílii, Argentinu, Austrálii, Nový Zéland atd. Tyto státy uvažují většinou reálně a jejich strategie a trendy respektují základní ekonomické kategorie. Zaprvé dělbu práce – žádný hospodář nebude v budoucnu pracovat 365 dní v roce. Rodinné farmy, které mají 30 až 50 hektarů, postupně z velké části zaniknou, tedy kromě specializovaných farem. To již dnes ukazují statistiky z Rakouska, Bavorska, Francie a jiných zemí. V EU každý den končí tisíc farem.
Za druhé jde o produktivitu práce. „Nízkou produktivitu práce doháníme v EU obrovskými dotacemi, neřešíme náklady na jednotku výrobku. Nízkou prodejní cenu řeší 40procentní i vyšší podpory ve starých zemích Evropské unie, kterým u nás nelze stačit. Tomu se říká konkurenceschopnost?,“ prohlásil Zdeněk Jandejsek.
Za třetí je to koncentrace výroby. Při koncentraci výroby lze snižovat náklady a hlavně lépe využívat drahou pracovní sílu, například precizním zemědělstvím. Ale heslo konkurenceschopnost v zemědělství v celosvětovém prostoru je bohužel velmi směšné. Vymyslí se zastropování, které jde proti těmto základním kategoriím. Načež si opět položil řečnickou otázku, zda v EU není uplatňována politika, že na úkor řešení problému v koncentraci zemědělské prvovýroby ve starých zemích, dochází k eliminaci těch zemí, které by mohli zemědělské prvovýrobě ve starých zemích konkurovat?
Na otázku, jak by Česká republika, nebo celkově Evropská unie, měla postupovat, odpověděl Zdeněk Jandejsek, že odborníci z praxe, kteří znají světový agrární sektor a byli v agrárním podnikání úspěšní, musejí stanovit nejmodernější postupy v rostlinné a živočišné výrobě, a to v souladu s řešením reálných potřeb a v udržování životního prostředí. Konstatoval, že zemědělství nepotřebuje „zelené teroristy“ ani bezohledné producenty, kteří vypalují pralesy, nadužívají chemii, hormony či antibiotika. Naopak musí se navrhnout nejlepší trendy pro lidstvo, přičemž se musí respektovat to, co lidstvo v budoucnu čeká, to je navýšení populace, přičemž v roce 2050 se odhaduje, že bude žít 9,5 až 10 miliard lidí na naší planetě. Zároveň se musí respektovat, že v Asii se zvýší střední třída ze současných 28 procent na 70 procent, což se týká Číny, Indie a ostatních států), čímž stoupne spotřeba potravin minimálně o 70 procent.
Na opakovanou otázku, co by prospělo ke skutečné společné zemědělské politice a k jednotnému trhu, Zdeněk Jandejsek odvětil, že zaprvé je zapotřebí zrušit všechny podpory na národních úrovních, to je od obcí přes regiony, různá ministerstva až po ministerstvo zemědělství, a to ve všech státech EU.
Zadruhé by EU měla usilovat vždy o kvalitní potraviny, proto se musí dále pokračovat ve snižování používání ochranných chemických prostředků na úroveň států, které nenadužívají tyto prostředky. Mimochodem, Česká republika má spotřebu uvedených prostředků cca 1,86 kg účinných látek na hektar a rok. Naproti tomu Belgie má spotřebu uvedených prostředků cca 8 kg účinných látek na hektar a rok, uvedl Zdeněk Jandejsek. Zemědělci se také musí vyvarovat nadměrnému užívání antibiotik, aby při jejich využívání při léčení lidí nedocházelo k rezistenci.
Za třetí zemědělství musí fungovat tak, aby byla vyvážená rostlinná a živočišná výroba. Bez živočišné výroby nelze mluvit o správném hospodaření s vodou a vzduchem v půdě, o vyváženém potravinovém řetězci ani kvalitním životním prostředí. To vše se neděje u nás a v dalších státech, které přistoupily v roce 2004 a později.
Za čtvrté je potřebné využít veškerou úrodnou půdu a dál její úrodnost využívat k nasycení obyvatelstva nejen doma, ale i na celé planetě.
Za páté v péči o životní prostředí jde o to, nesoustřeďovat se jen na zatravňování kvalitní úrodné půdy, jak se u nás často děje.
Za šesté je důležité zavlažování úrodných půd, hlavně kolem vodních toků, pěstovat zeleninu a ovoce, které jsou u nás v největším deficitu. U ovoce je soběstačnost 30 až 32 procent, u zeleniny cca 27 procent.
Za sedmé se zemědělci musí soustředit na společný a silný zahraniční obchod s vývozem potravin do světa z celé EU a využít kvality, nejlepší hygieny a obchodní síly největších zemí v EU.
Za osmé je důležité, aby každý stát chránil svou zemědělskou půdu, půda není určena ke spekulacím, ale je národním bohatstvím. Stát, v našem případě Česká republika, by měla nastolit pravidla k zamezení vstupu spekulativního kapitálu, jak je tomu v současné době. V Evropě snad není stát, který by neměl nastavena pravidla, jak s půdou nakládat a jak mají být nastavena pravidla pro nájemné smlouvy.
