Před několika dny Parlamentní listy zveřejnily rozhovor se členem představenstva Agrární komory ČR a předsedou představenstva akciové společnosti Rabbit Trhový Štěpánov, která se u nás velice intenzivně zabývá rostlinnou, a především živočišnou výrobou.
V úvodu tohoto rozhovoru Zdeněk Jandejsek říká, že „tisícům obyvatel České republiky není lhostejný stav našeho životního prostředí, který je velmi úzce spojen s produkčním zemědělstvím a výrobou čerstvých, českých a bezpečných potravin. Tito lidé se již v srpnu loňského roku vyjádřili v průzkumu agentury Nielsen Admosphere k výhradní preferenci českých potravin. Tři čtvrtiny respondentů s touto myšlenkou vyjádřilo souhlas.“
Poté přešel do historie, do doby, kdy vznikl u nás základ současného zemědělství. To je do období císařovny Marie Terezie, která postavila základy produkčního zemědělství. Její reformy, které spočívaly v zavedení katastrů, následně školské reformy, kde hospodářské školy nastavily základ vyvážené zemědělské rostlinné a živočišné výroby. Tím nejzásadnějším ale bylo střídání plodin v šesti až sedmihonných osevních postupech. Část půdy byla nabídnuta obyvatelstvu s tím, že po roce 1776 se zrušilo nevolnictví. Přibližně 250 let se tyto vědy zdokonalují a směřují k dostatečné výrobě potravin v místě produkčního zemědělství.
Načež Zdeněk Jandejsek dále dodal, že po vstupu do Evropské unie se tyto zásady nezpochybňují v Evropské unii, ale zpochybňují se u nás. „My totiž musíme uvolnit trh pro přebytek potravin ze starých zemí EU. Dostali jsme se ke zrůdnostem, kdy velmi úrodná orná půda, která produkovala tisíce tun zemědělských produktů a vlastních surovin pro potravinářskou výrobu, je zatravněná pod rouškou ekologie a dalších velmi pochybných nesmyslů, které hlásají placení mediální podvodníci a řada dalších rádoby vědeckých pracovníků a odborníků financovaných zahraničním kapitálem,“ prohlásil v rozhovoru Zdeněk Jandejsek.
Poté, na dotaz redakce, jaká byla zemědělská výroba v Československu v průběhu 20. století, Zdeněk Jandejsek uvedl, že byla vždy vyvážená. V rostlinné výrobě se pěstoval dostatek okopanin, které byly vynikající předplodinou v osevním postupu a zajišťovaly základní poživatinu v jídelníčku obyvatelstva. Vždy byla produkce brambor dostatečná, a byla i plodinou exportní, stejně tak cukrovka měla v Československu velkou tradici. V roce 1925 byl podíl českého exportu na evropském exportu 57 procent. Československo bylo cukrovarnickou velmocí, nejen v produkci cukru, ale i ve vývozu celých cukrovarů po celém světe. V roce 1989 mělo Československo ještě 52 cukrovarů. Po vstupu do EU máme pouze 5 cukrovarů (společností), na Slovensku jen dva. Bylo to dáno tím, že kvóty na produkci cukru nejdříve utlumily jeho výrobu cukru. Zároveň větší část výroby cukru u nás přešla do rukou zahraničních majitelů. Poté následovalo zrušení kvót s tím, že zbývající tři české společnosti snížením cen cukru ukončí činnost. Nestalo se, čeští producenti a zpracovatelé cukru mají jedny z nejlepších výsledků v Evropské unii, ale místo na 120.000 hektarech se cukrovka pěstuje pouze na necelých 60 tisících hektarech.
Podle Zdeňka Jandejska se stejně vyvíjí i produkce zeleniny a ovoce. Nesrovnatelné podpory ve starých zemích EU s českými podniky a obrovskými dovozy ovoce a zeleniny pod několikanásobnou podporou postupně likvidují naši soběstačnost v komoditách, ve kterých jsme byli ještě před několika lety soběstační. Výsledkem je u ovoce pouhých 15 tisíc hektarů ovocných sadů, kde přes srovnatelné výsledky sklizně zajištujeme pouze 30 až 33 procent soběstačnosti podle klimatických podmínek v jednotlivých letech. Ještě horší je situace u zeleniny, osevní plochy se pohybují kolem 10 až 11 tisíc hektarů, ale dovozem nesrovnatelně více dotovaných jednotlivých druhů zelenin je česká produkce vytlačována z našeho trhu a zajištuje asi jenom 25 procent naší potřeby.
Poté následovat dotaz redakce, jaká je situace u ostatních plodin. Agrárník Zdeněk Jandejsek odpověděl, že u celková struktura produkce obilovin, technických plodin, luskovin a motýlokvětých rostlin je velmi nepřirozená ve vztahu k příliš zdecimované živočišné výrobě. V průměru ročně produkujeme přibližně 8 milionů tun obilovin včetně kukuřice, kde pouze kolem 4,2 milion tun spotřebujeme na potraviny a v živočišné výrobě. Zbytek vyvážíme jako surovinu při dostatečné úrodě za nízké ceny. Vyvážíme tedy surovinu a s ní fosfor, který dovážíme z celého světa, místo toho, abychom obilí využili k produkci vepřového a drůbežího masa pro naše obyvatele, kde je naše soběstačnost na 39 procentech u vepřového a na 57 procentech u drůbežího masa.
Pokud jde o technické plodiny, tak například u řepky se její výměra pohybuje kolem 360 až 400 tisíc hektarů. A to jen proto, že Česká republika, jako další státy EU, má nastavenou povinnost míchat metylester do nafty, kde ale původních 7 procent zdaleka nenaplňujeme. Dalším důvodem vysoké produkce řepky je to, že jde o vynikající předplodinu a pokrutiny z vylisovaného řepkového oleje jsou vynikajícím krmivem v živočišné výrobě.
V případě dalších technických plodin, tak největším problémem je velice nízké procento osevů jetele, vojtěšky, hrachu, ostatních luskovin, což jsou plodiny poutající atmosferický dusík, tedy ten přírodní, ale my je vlastně nepotřebujeme, neboť je neumíme využít. Jednoduše proto, že se v České republice postupně zlikvidovaly 2/3 živočišné výroby. Zdeněk Jandejsek si k tomu položil řečnickou otázku: Proč by luskoviny zemědělci seli? Když jim jsou k ničemu. Tomu se, podle něho, říká turecké hospodářství. Načež dodal, že bychom se měli Turkům omluvit, protože oni takto nehospodaří.
V této souvislosti v rozhovoru dále zaznělo, že v roce 1989 měla Československo kolem 3,5 milionů hektarů orné půdy, v současné době je výměra cca 2,465 milionů hektarů. Na otázku, co se stalo s tím jedním milionem hektarů, Zdeněk Jandejsek odvětil, že asi 500 až 600 tisíc hektarů se znehodnotilo převedením do trvalých travních porostů a více než 400 tisíc hektarů bylo na nejlepších půdách zastavěno, nebo je na řadě míst půda použita k různým účelům. Přičemž dodal, že ty ve finále nejsou využity k tomu, k čemu měly sloužit, jako například k turistickým stezkám, které nakonec nikdo nepoužíval.
Na další otázku redakce, proč nejsme soběstační v živočišné výrobě, Zdeněk Jandejsek uvedl, že každý hospodář od dob Marie Terezie přemýšlel stejně jako sedlák ve starých zemích EU. Podle těchto principů tržba za živočišné komodity musí představovat 2/3 příjmu hospodáře a 1/3 příjmu má být z rostlinné výroby. Načež si položil řečnickou otázku, jaký je skutečný stav? Odpověděl si, že opačný! Podle něho dochází k tomu, že většina těch, pro které je produkční zemědělství sprosté slovo, trvale tlačí a natahuje ruku pro další dotace a další podpory, protože minimalizuje své příjmy ze zemědělské produkce. Takže, jak dále Zdeněk Jandejsek konstatoval, toto narušení struktury živočišné výroby České republice přineslo následující nesmyslné utlumení živočišných výrob.
Tato degradace živočišné výroby, toto masivní snížení stavů, kdy je dojnic v České republice jen 29 procent oproti roku 1989, prasnic 28 procent, nosnic 33,5 procent, přesunulo naši republiku mezi státy závislé na potravinách. To, že jdeme špatnou cestou, je jednoznačné v tom, že naši sousedi, jako například Spolková republika Německo vyrábí 2,3krát více mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, 5,3krát více vepřového masa na 100 hektarů zemědělské půdy, 3,4krát více hovězího masa na 100 hektarů zemědělské půdy. Načež Nizozemí, které kde velmi často vznikají nesmyslné úvahy o ekologii a vegetariánství, vyrábí 9,8krát více mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, 11,1krát více vepřového masa na 100 hektarů zemědělské půdy a 9,9krát více hovězího masa na 100 hektarů zemědělské půdy.
Hospodářská politika českých vlád za posledních 31 let dospěla k taktovým výsledkům, že hrubá zemědělská produkce ve stálých cenách byla vyšší v roce 1936, tedy za první republiky, než v roce 2019. Tedy v současné době! V té době byla tažná síla řešena koňmi a kravami, v podstatě neexistoval vyspělejší technický prostředek. Na řade míst v České republice nebyla ještě ani zavedena elektrická energie.
Výsledkem je záporné saldo agrárního sektoru, které činí 47,2 miliard korun při nezapočítaní kladné bilance tabákového průmyslu ve výši 8 miliard korun. Ve skutečnosti je záporné saldo agrárního sektoru 55,2 miliard. Přitom ještě v roce 1994 bylo saldo kladné, a to ve výši téměř jedné miliardy.
Podle Zdeňka Jandejska bychom se měli všichni zamyslet nad současným stavem a při unijních jednáních konečně otevřít otázky přístupové smlouvy „Společné zemědělské politiky“ a „jednotného trhu“. Za třicet let jsme v situaci velmi složité a neměli bychom dál pokračovat v uvolňování trhu s potravinami zemím s nesrovnatelným kapitálem. Měli bychom dbát na to, abychom zajišťovali vyváženou zemědělskou výrobu, kde její úroveň neohrozí bezpečnost naší země. Přičemž konstatoval, že k tomu může být prvním krůčkem rozumné procento českých potravin v naší maloobchodní síti. „Vždyť všichni víme, že o tom, jestli naše obyvatelstvo bude v rozumné míře kupovat české potraviny, rozhoduje jedině prodejce, pokud české potraviny nebude nakupovat v dostatečné míře od českých producentů, zlikvidujeme zemědělství totálně?“ uvedl.
