Co si slibujete od novely právě projednávaného zákona, který by měl určit poměr českých a zahraničních potravin na pultech českých obchodů?
V první řadě jde o potravinovou bezpečnost. Každý z nás si asi ještě dobře pamatuje, když vypukla pandemie a nikde nebyly roušky. Přišel obrovský zájem, a pokud by první dodávky nezajistila vláda, tak bychom tu neměli nic. Byl potřebný čas několik týdnů, abychom se „vzpamatovali“ a začali s výrobou a výzkumem doma. Dnes už jsme na tom mnohem lépe, ale začátky byly náročné.
V potravinách to však takto rychle nefunguje a můžeme být rádi, že my jsme se nesetkali s tím, co bylo například v jiných zemích, kde přišli ráno zákazníci do obchodů, ale regály byly prázdné, chybělo maso, mléko a mléčné výrobky, pečivo, těstoviny. Umíte si představit, že bychom doma neměli základní potraviny například dva či tři týdny nebo déle, jako to bylo v případě roušek a ochranných prostředků? Občané by si jen tak lehce nevyrobili chléb, máslo, mléko či maso. Takže v první řadě jde o zajištění dostatku kvalitních a zdravých potravin pro obyvatele České republiky.
Stále se mluví o uhlíkové stopě a znečišťování životního prostředí, to je druhý význam novely, tedy zkrácení uhlíkové stopy a snížení znečištění životního prostředí. Ti, kterým záleží na životním prostředí, by jako první měli „křičet“ za přijetí takového zákona, neboť pomůže naší přírodě. Jednak jde o vyváženost rostlinné a živočišné výroby, díky které dokážeme zabezpečit život v půdě, zajistit jímavost vody v půdě, život v půdě. No a pak jde o snížení znečištění způsobeného dopravou. Dnes do ČR přivážejí potraviny více než statisíce kamionů ročně a další vozí přes nás potraviny na Slovensko, do Maďarska, Rumunska či Bulharska a do jiných zemí, které v minulosti byly potravinově soběstačné, ale dnes jsou potravinově závislé, stejně jako my.
Třetím důležitým důvodem je zdraví našich obyvatel. Víme, že potraviny mají velký vliv na naše zdraví, proto je třeba, abychom jedli zdravé a kvalitní potraviny. A to dokážeme garantovat doma vyrobenými potravinami, které jsou pod přísnou kontrolou inspekčních orgánů. Nechci zde podrobně mluvit o silniční soli v potravinách, o antibiotikách ve vepřovém a kuřecím mase, o růstových hormonech v hovězím mase nebo o používání zakázaných přípravků na ošetření dovážené zeleniny a ovoce. Na naše výrobky jsme oprávněně přísní, ale na dovozy si „netroufáme“, a tak je výsledkem například to, že hovězí maso od domácího výrobce pozastavíme, ale maso ze zámoří s vyšším obsahem stejné látky zůstane na pultu a prodáváme ho naším spotřebitelům. Je toto správně?
Čtvrtým důvodem je udržení života na venkově a možnost našim zemědělcům prodat výrobky doma. Dnes nemá nikdo povinnost jednat s našimi dodavateli, pokud se „nevejdou“ do ceny, kterou požaduje maloobchod, a bude prodávat zboží z jiných zemí. Pokud však bude muset mít i maloobchod zájem o regionální domácí kvalitní potraviny, bude to možnost i pro ty nejmenší, aby mohli prodávat výrobky v regionech. A o to nám jde, aby se na náš trh dostaly výrobky našich zemědělců, malých či velkých, ale našich.
Dalším významným důvodem je ekonomika státu. Pokud totiž budeme mít doma zemědělce a potravináře, ti budou zaměstnávat lidi, bude se tvořit přidaná hodnota u nás doma a finanční prostředky nám zůstanou v našem rozpočtu a budou sloužit pro naše lidi, pro zdravotnictví, školství a pro další sektory, pro vás i pro mě.
Těch důvodů, proč bychom měli mít určité zastoupení domácích potravin, je daleko více. Například cena potravin, čerstvost a další. Já jsem uvedla jen ty základní. Chci jen upozornit, že by mělo být zcela samozřejmé, abychom doma měli k dispozici zejména ty naše domácí potraviny, které si umíme vyrobit. Vždyť jde jen o základní potraviny. Určitě znáte situaci v Německu nebo v Rakousku, tam je samozřejmostí, že se prodávají zejména domácí potraviny, které si dokážou vyrobit. A to, co nevyrobí, dovážejí ze zahraničí. A my chceme totéž.
