Společná zemědělská politika EU na léta 2021-2027 a dopady Zelené dohody pro Evropu (Green Dealu) na české zemědělství byly ústředním tématem mezinárodní konference, kterou 16. prosince 2021 uspořádal v Praze Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR).

Jaroslav Ungerman, který je členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV), což je poradní orgán Evropské komise, ve svém vystoupení konstatoval, že naše společnost v současné době prožívá poměrně složitou situaci, kdy na jedné straně zápasí s pandemií koronaviru a na straně druhé se, v rámci Evropské unie, během několika posledních let vytvořily určité tendence, které ovlivní naši budoucnost na několik desetiletí dopředu. Samozřejmě, že konstatoval, že měl na mysli vrcholnými evropskými orgány schválenou Zelenou dohodu pro Evropu neboli Green Deal, cože je koncepce dosažení uhlíkové neutrality. Ta, podle něho, hluboce poznamená celkový vývoj v Evropě, a tudíž i v České republice, a to na dlouho dobu, minimálně do roku 2O50.

Jaroslav Ungerman dále uvedl, že když v této souvislosti hodnotíme českou realitu, potom musí říci, že podnikatelské kruhy přišly s myšlenkou, že pro zajištění dalšího hospodářského růstu českého průmyslu potřebují dovážet ročně 30.000 až 50.000 nových pracovníků ze zahraničí. Načež pro tento svůj záměr se snaží vytvořit i vhodný prostor u nové vlády, která se ujala řízení naší země. Zároveň k tomu dodal, že by vláda, podnikatelé a odbory měly spíše přemýšlet o tom, proč tato situace nastala. Skutečnost je taková, že v příštích pěti letech bude ročně chybět cca 30.000 pracovníků, kteří odejdou z pracovního trhu. Přitom je nemá kdo nahradit. Načež uvedl, že podle předpokladů tato situace bude potom pokračovat i dalších pět let, kdy bude chybě dalších až 50.000 lidí v pracovním procesu. Takže v rozmezí oněch deseti let odejde z trhu práce až 200.000 lidí.

Jaroslav Ungerman konstatoval, že je to opravdu hodně, ale jak je nahradit? Zeptal se. Načež pokračoval, že představitelé zaměstnavatelských a podnikatelských kruhů to chtějí zajistit dovozem zahraničních pracovníků. Podle něho to není nejlepší řešení. Prohlásil, že je zapotřebí přemýšlet o jedné věci, a to proč se nám v České republice nedaří vytvořit ekonomiku, která by daleko více než dosud byla pracovně úsporná a šetřila by pracovní síly. Prostě, aby český průmysl pracoval na situaci, kdy se nebudou zvyšovat počty pracovních sil. Problém ale spočívá v tom, že v oblasti průmyslu, ale i v celé ekonomice, zejména v terciální sféře, budou požadavky na potřebu dalších pracovních sil stále narůstat. České obyvatelstvo stárne a podle určitých předpokladů to vypadá, že během deseti let budeme možná potřebovat až dvojnásobek toho, co je k my budeme potřebovat možná dvojnásobek lidí v pracovním procesu.

Podle Jaroslava Ungermana jde o to, že tito noví pracovníci se budou muset v rámci terciální sféry postarat o své spoluobčany, kteří stárnou, a to především po sociální stránce. Z toho všeho je vidět, pokračoval dále Jaroslav Ungerman, že české firmy nejsou dostatečně výkonné. Příčiny, proč nejsou dostatečně výkonné, jsou především v tom, že se u nás nedaří dostatečně zvyšovat přidanou hodnotu. Tedy tu, kterou naši zaměstnanci vytvářejí. Důvod spočívá v tom, že v České republice není úplně zdravá struktura výroby. Podle něho je to dáno nižším podílem přidané hodnoty v celkových tržbách českých firem. Jestliže u malých firem činí tento podíl zhruba 28 procent, u středních firem je to 29 %, potom u velkých firem (nad 250 zaměstnanců), které jsou základem českého průmyslu, tak v tomto případě podíl vyšší přidané hodnoty na jejich celkových výkonech klesá.

Načež si Jaroslav Ungerman položil řečnickou otázku, jaký je k tomu důvod, když naopak velké firmy by měly být lídrem růstu produktivity práce. Ale, ono to tak u nás není. Načež poznamenal, že můžeme přemýšlet pro tomu tak je. Přičemž nabídl dvě teorie možného vysvětlení této situace.

Za prvé, tyto velké české firmy jsou obvykle součástí nadnárodních koncernů, mimo území České republiky. Přičemž tyto zahraniční koncerny mají, kromě mateřského závodu, ještě řadu jiných firem v různých částech světa. Takže, obchod a vyúčtování mezi nimi probíhá podle pravidel finančního a účetního oddělní mateřské firmy. Tyto firmy, svým „sestrám“ v rámci nadnárodního koncernu či přímo do mateřské firmy, dodávají své výrobky za pevně stanovené ceny, a přitom právě z těchto závodů či z mateřské firmy odchází výrobek, který jde od nich na trh, a který má právě onu vyšší přidanou hodnotu. Dá se tudíž říci, že v těchto mateřských firmách, případně i jejich dceřiných společnostech jinde ve světě, se realizuje většina zisku dané nadnárodní společnosti.

Za druhé, české firmy, které se nestaly součástí nadnárodních koncernu, a jsou samostatné, stejně ale plní úlohu subdodavatelů těchto zahraničních firem. Dodávají například součástky či jiné typy výrobků, které se v mateřských firmách kompletují do konečného výrobku pro spotřebitele. Ovšem, jako subdodavatelé nemají žádnou možnost zasahovat do tvorby cen finálních výrobků. Zkrátka, záleží na tom, za kolik je finální výrobce ochoten platit jejich subdodávky. Tlačí je cenově dolů. Proto se českému průmyslu nedaří zvyšovat podíl přidané hodnoty, tak jak by si kapitáni průmyslu u á představovali a přáli.

Proto, podle Jaroslava Ungermana, vznikl požadavek podnikatelů na dovoz dalších pracovních sil ze zahraničí. Načež k tomu dodal, že českou ekonomiku nelze postavit na tom, že se bude trvale zvyšovat počet pracovních sil v průmyslu. To není, podle něho, možné. Ale, jak dále zdůraznil, zvýšit podíl přidané hodnoty v celkovém objemu výkonů našeho hospodářství je zatím, spíše jen v proklamativní rovině. V tomto směru české firmy bohužel zaostávají.

Dalším problémem české ekonomiky je struktura a vývoj mezd. Konstatoval, že u velkých firem (nad 250 zaměstnanců) je průměrná mzdy vyšší než 38.000 Kč měsíčně, u středních firem je to 34.000 Kč a u malých (do 50 zaměstnanců) je to 33.000 Kč. Ale, jak dále podotkl, většina zaměstnanců v průmyslu pracuje ve velkých firmách.

Poté Jaroslav Ungerman přešel k problematice výkonnosti českého zemědělství, dále k otázce klesající zaměstnanosti v tomto důležitém odvětví národního hospodářství a zároveň k výši platů zaměstnanců v zemědělství. Podle něho je situace v zemědělství velmi vážná, V tomto oboru v současné době pracuje 93.000 lidí, což ukazuje na jednu věc, a to, že zemědělství je ve skutečnosti velice úsporné a neobyčejně produktivní vůči ostatním odvětvím. Vždyť dokáže uživit občany České republiky. Zemědělci dokáží zajistit většinu potravin pro naši společnost.

Ovšem, jak dále Jaroslav Ungerman podotkl, práce v zemědělství je v současné době spojena s vysokými náklady na zemědělskou výrobu, ať již jde o ceny vstupů do zemědělské výroby, růst cen energií hnojiv apod. Jenže, tato náročnost ekonomických a pracovních podmínek českých zemědělců se vůbec neodráží na výši jejich platů. Protože z těchto 93.000 zaměstnanců v zemědělství zhruba polovina z nich má mzdu do výše 25.000 Kč měsíčně. U větších zemědělských firem činí průměrný výdělek 29.000 Kč. Úplně nejvyšší mzdy v zemědělství se dotýkají asi jedné desetiny zaměstnanců. Ti totiž berou 33.000 Kč v průměru, což je ale nižší suma, než jsou průměrné mzdy v průmyslu. Z toho vyplývá, že v zemědělství se výše mezd pohybuje na spodní hranici mezd u nás. Přesto se dá říci, že zemědělci dosahují velmi slušných výsledků v práci, dodal Jaroslav Ungerman.

„Dovolte se mně zamyslet se nad budoucností,“ pokračoval dále Jaroslav Ungerman. Podle něho jedním z největších problémů, který Česká republika prožívá, je problém růstu cen, a to všeho kolem nás. Načež dodal, že tento problém nás bude trápit ještě příští dva, tři roky. Zpravidla se tento obrovský růst cen spojuje s růstem cen energií, které rostou díky energetické politice Evropské unie. Konstatoval, že když poslouchá myšlenky a nápady, které z Evropské unie přicházejí, vede ho to ke vzpomínkám na historii některých událostí v rámci EU. V minulosti totiž EU vyhlásila některé „zajímavé“ projekty, o který se dnes v podstatě již nic neví. Nikdo již o nich nehovoří.

Jedním z těchto projektů bylo i slavnostní vyhlášení tzv. Lisabonské strategie. Stalo se tak v roce 2000. Tehdy se veřejně vyhlásilo, že do deseti let Evropská unie bude nejdynamičtějším, nejkonkurenceschopnějším seskupením ve světě s tím, že v EU bude existovat kvalitní zaměstnanost a vysoká míra sociální soudržnosti. O čtyři roky později, v roce 2004, tedy v době, kdy do EU přistupovaly nové členské země ze střední a východní Evropy, Evropská unie veřejně oznámila, že se nebude v rámci Lisabonské strategie zabývat jejími sociální aspekty a posléze, po dalších dvou letech, se od Lisabonské strategie oficiálně upustilo. Jaroslav Ungerman k tomu, co se dnes děje kolem další nové strategie EU, to je Zelené dohody pro Evropu neboli Green Dealu, prohlásil, že zde již něco obdobného bylo před dvaceti lety, a to bylo vyhlášení Lisabonské strategie. Prostě úsilí tehdejších vrcholných orgánů EU se projevilo tehdy podobným způsobem, jako se to děje nyní. Zkrátka na svět přišlo něco, co vůbec nemá racionální opodstatnění.

Jaroslav Ungerman poté přešel k problematice tzv. emisních povolenek. Podle něho začaly hezkým nápadem o tom, že když se mají snižovat emise skleníkových plynů, tak to to bude dělat tak, že se bude snižovat množství emisí vypouštěných do atmosféry. Ovšem, organizátoři tohoto nápadu, rozdělili celkové množství vypouštěných emisí na dvě části. První z nich byl tzv. volné neboli bezplatné povolenky, které byl přiděleny jednotlivým zemím. Drhou částí byly povolenky, s nimiž se začalo obchodovat. Zprvu to vypadalo, jako celkem nevinná hra, dodal Jaroslav Ungerman. Ale postupně, jak se snižovalo celkové množství těchto povolenek v oběhu na trhu ve světě, najednou se Evropská unie dostala do situace, že povolenky se staly normálním obchodovatelným zbožím. Jestliže ještě před pěti lety jedna povolenka stála cca pět, sedm eur, ale v současné době stojí již zhruba 70 eur. To se přirozeně odráží i v růstu ceny elektřiny. Prostě se ukázalo, že když se dají na trh nějaké „kvazipeníze“, a povolenky jsou svým způsobem de facto jakési „peníze“, tak se stanou předmětem obchodování a následně i předmětem spekulací.

Problém spočívá zároveň i v tom, že se najednou zjistilo že ve světové ekonomice je v oběhu velké množství peněz, kdy pro někoho není žádný problém koupit povolenky, a to klidně i za velké peníze. Potom dotyčná osoba prohlásí, že povolenky na trhu nejsou s tím, že zájemci o ně si je, od nich, mohou koupit za drahé peníze.

Jaroslav Ungerman k tomu dále dodal, že celý systém ukazuje, že lidí, kteří o tom na vrcholných pozicích v EU rozhodují, vlastně nerozumí ekonomii. Správně by měli vědět, že když se začne s něčím obchodovat, pokud tedy něco vloží na trh, tak nikdo nemůže vyloučit to, že se daná věc stane předmětem spekulace. To je, podle něho, jedna z příčin, proč v EU rostou ceny energii.

Druhým vážným momentem, podle Jaroslava Ungermana, který může vést k vážným problémům v energetice, což se zpětně odrazí na rostoucích cenách energií, je politika Evropské unie, pokud jde o dovozy a spotřebu zemního plynu. Prostě, někdo v EU vymyslel, že zemní plyn se nebude kupovat na základě dlouhodobých obchodních kontraktů a dodávek, ale že se bude zemní plyn kupovat na okamžitém trhu na burze, dodal makroekonom ČMKOS. Přitom, podle něho, dlouhodobý kontrakt je důležitý pro producenta v tom směru, že si podle toho může nastavit své kapacity, které bude používat a využívat. Současně je důležitý i pro kupujícího, protože bude vědět jakou spotřebu zemního plynu bude mít za pět let. S tím si ovšem může propočítat jaké dodávky zemního plynu bude potřebovat. Načež, podle toho může také konstruovat svoji cenu, za kterou bude svůj plyn nabízet a prodávat spotřebitelům.

Podle Jaroslava Ungermana ti, kteří o změně nákupu plynu z dlouhodobých kontraktů na okamžitý nákup přes burzu v Bruselu rozhodovali, udělali prostě chybu. Tato chyba spočívala v tom, že v Bruselu zapomněli, že nejsme na světě sami. Je zde více zemí, zvláště ve východoasijském kontinentu, kteří pro svoji výrobu potřebují značné množství plynu. Tou největší zemí je Čína, která má 1,4 mld. obyvatel. Čína přitom velmi dynamicky roste. Takže se ukázalo, že kdy se do zemí jihovýchodní Asie, zejména do Číny, přesunuly nejdůležitější části výrobních kapacit ze západoevropských zemí či z USA, nelze se dnes tomuto dynamickému růstu Číny divit. Vždyť vnitřní poptávka po energii v Číně dynamicky roste.

Najednou se, podle Jaroslava Ungermana, také ukázalo, že jestliže si někdo v EU myslel, že zemní plyn bude do Evropy dovážet celý svět, tak se prostě zmýlil. Svět ho totiž dováží do míst, kde je o něj zájem ještě větší a ceny tam dovezeného plynu jsou potom přirozeně vyšší. Jaroslav Ungerman k tomu dodal, že například EU požádala bohatý arabský stát Katar o dodávky zemního plynu, ale dozvěděla, že plyn pro dodávku do Evropy není, protože se prodal do Asie. Makroekonom to ve svém projevu posléze komentoval slovy někdo v EU zaspal, přičemž nikdo se k tomu samozřejmě nehlásí. To je ze strany bruselských institucí normální.

Podle Jaroslava Ungermana Evropa žila v domnění, že bude zaplavena zkapalněným plynem z USA. Načež konstatoval, že v USA se těží 900 mld. m³ zemního plynu, přitom oni spotřebují 800 m³ zemního plynu. Jenom 100 mld. m³ plynu prodají někam do zahraničí. Finanční hodnota oněch 800 mld. m³ plynu činí cca 300 mld. amerických dolarů. Přitom na jednoho člověka v USA připadá spotřeba asi 2.500 m³ plynu. V EU je to spotřeba 1000 m³ plynu na jednoho člověka a v České republice cca 800 m³ plynu. Největší spotřebitelem zemního plynu je v EU Nizozemí, které spotřebuje okolo 3.000 m³ plynu. Ovšem, jde o jejich vlastní spotřebu.

Poté Jaroslav Ungerman dále poukázal na to, že v Číně je dnes většina kapacit, které se tam ze Západu převezly a instalovaly. Tímto způsobem v Číně výrazně narostla ekonomika, načež obrovská část výroby, která se expeduje po světě pochází z Činy. Příkladem je elektronika, která je na světovém obchodním trhu převážně čínská. Takže, hlad po energii v Čině roste, viz stavba dalších elektráren, a to i uhelných.

K tomu je ale zapotřebí připočítat i Indii, která má 1,3 obyvatel. Spotřebovává asi 60 mld. m³ plynu. I tam roste hlad po energii. Prostě, poptávka po energii roste prakticky v celém světě a Evropa s tím bude mít do budoucna vážné problémy. Ovšem, problémy s tím budou mít i ostatní země, dodal.

Ke konci svého vystoupení se Jaroslav Ungerman věnoval Zelené dohodě pro Evropu neboli Green Dealu. Konstatoval, že růst cen energií, což s tímto projektem také do značné míry souvisí, bude mít velký vliv na další vývoj evropského zemědělství. To se přirozeně týká i zemědělství českého. Dále uvedl, že díky Green Dealu porostou zemědělcům především vstupní náklady do zemědělské výroby. Takže, zemědělci budou mít v příštích několika letech obrovské problémy s tím, jak se tímto růstem cen nákladů dokáží vyrovnat. Makroekonom ČMKOS ale neví, zda tomu pomůže systém dotací, tak jak je v EU nastaven. Podle něho právě dotace výrazně deformují trh. Poukázal na to, že díky dotacím je také systematicky postupně likvidováno české zemědělství. To je dnes, nejen pro samotné české zemědělce, ale pro celou naši zemi, vážný problém, dodal. Zároveň konstatoval, že v rámci EU se na tom evropští zemědělci s představiteli vrcholných orgánů EI nedokáží domluvit. Podle něho dnes platí jedno, že každý hraje sám za sebe, to je každá země za své zájmy.

Problémy, které naše obyvatelstvo v příštích několika letech čekají jsou tyto: prudký růst cen zemního plynu, růst cen elektřiny atd. Návazně na to porostou i ceny potravin. To se logicky odrazí v příštích několika letech ve snížení životní úrovně u značné části obyvatelstva. Proto také ani neví, jak se s tímto fenoménem jednotlivé domácnosti dokáží vyrovnat.

V úplném závěru Jaroslav Ungerman prohlásil, že ekonomiku nelze řídit tímto způsobem, jako se děje dosud. Nelze vyhlašovat vznešené téze a cíle, a přitom nepřemýšlet o tom, co to bude znamenat nejen pro ekonomiku v rámci EU, ale i život jednotlivých občanů EU. Konstatoval, že „je snadné si stoupnout na tribunu a vykřičet, že chceme snížit emise na nulu. Ale, ti, kteří takto vykřikují svá hesla, by si měli uvědomit, že nejsme na světě sami“. Načež dodal že jestliže někdo o těchto věcech přemýšlí, měl by přemýšlet samostatně, nikoliv na mezinárodních konferencích. Neboť, tam se jen prakticky řečníci předvádějí, jak pomohou snížit emise, ale poté, jakmile dorazí domů, najednou zjistí, že mají určité závazky vůči svým voličům. Potom hledají způsob, jak se z těchto jejich slovních závazků dostat. Proto také, jak Jaroslav Ungerma v závěru připomněl, že osud Lisabonské strategie by měl být, pro naši další budoucnost, varováním.