Josef Středula se často staví do pozice jediného reprezentanta odborů v ČR. Ale je to tak doopravdy? Koho vlastně on jako předseda ČMKOS oslovuje a čí zájmy hájí?

 

Těch pár tisícovek lidí, kteří přišli na jím svolanou demonstraci loni na podzim? Vždyť to byl naprostý krach – po té, co Václavské náměstí vidělo skutečnou demonstraci desítek tisíc nespokojených v září minulého roku. Tam mělo být jeho místo. A kde byl? Sháněl podpisy na svoji kandidaturu na prezidenta.

 

Nakonec i tato jeho kandidatura na prezidenta ukázala, že nemá podporu veřejnosti a ani jeho členů. Ukázala však, že si zahrál nečestnou hru se svými podporovateli. Ještě den před tím, než ohlásil svoji rezignaci na prezidentské volby – přesně tak, jak mnozí předvídali – všechny ujišťoval, že půjde do voleb, a to i sociální demokraty na jejich sjezdu, kteří mu vyjadřovali podporu. Muselo to být těžké takto se přetvařovat a nedokázat čestně přiznat, co má v úmyslu. A koho doporučil, aby jeho odboráři podporovali – raději ani nevzpomínat.

 

Dnes mne Josef Středula napadá, že jsem radikální. Ano, jsem radikální a proti této politické reprezentaci, která nám tu vládne, budu bojovat ze všech sil. Ona se s námi – zaměstnanci – také nemazlí. Všechno teprve začíná a musíme jasně říci politikům, že se budeme bránit.

 

Ještě něco – jsem v čele našeho odborového svazu třicet let. A je za námi hodně práce. Také uzavřené kolektivní smlouvy na letošní rok. Mohu se všem svým členům podívat do očí, protože já jsem náš odborový majetek, který slouží jak členům, tak také dětem, rozmnožil a starám se o něj, protože vím, že ho jednou budu předávat svým nástupcům. A co zbude po ČMKOS? Nájem v domě, který patří ministerstvu financí, kam bych si určitě nesedl.

 

Nejsem rád, když musím vést spory s vedením druhé odborové centrály. Nikomu to nepomáhá, jen to odbory oslabuje. Nebyl jsem to já, kdo si takovou cestu vybral.

 

Bohumír Dufek