České potraviny by v obchodech měly mít svůj koutek, myslí si nový prezident Agrární komory ČR Jan Doležal. Cestou stanovení povinného podílu v regálech tuzemských obchodů jít nechce. Uvedl ve svém pátečním rozhovoru pro Mladou frontu DNES.
V úvodu rozhovoru ho deník Mladá fronta DNES (MfD) představil jako člověka, který vyrostl v rodině sedláků s tím, že ve svých 34 letech volí raději diplomacii než politiku regulací, jako to činil předchozí prezident Agrární komory (AK) ČR. Zároveň deník podotýká, že se zdá, že svými názory, jakoby do role šéfa silné lobbistické organizace v zemědělství moc nezapadal. Jan Doležal totiž odmítá, aby zákon obchodním řetězcům určil, kolik českých potravin mají prodávat a místo toho chce prodejce přesvědčit, aby zákazník české jídlo našel na jednom místě.
Na otázku redakce MfD, zda bude názorovým protipólem bývalých prezidentů Agrární komory ČR, jako byli Zdeněk Jandejsek či Miroslav Toman, odpověděl, že není názorovým protipólem, protože zemědělství je prostě jedno a zemědělci by se měli shodnout na základních věcech.
Podle Jan Doležala jde o obor, který by měl mít podporu a prestiž. To by mělo platit pro malé zemědělce i velké podnikatele. Uvedl, že Agrární komora ČR zastupuje i drobné zemědělské podniky, přitom v okresech má AK ČR větší počet fyzických osob. Jejich hlas by měl mít stejnou váhu jako hlas velkých, a o to se ve své pozici bude vždy snažit.
Na otázku redakce MfD, jaký je jeho postoj k potravinové soběstačnosti, sdělil, že nikdo netvrdí, že bychom měli být stoprocentně soběstační ve všech komoditách. Pokud se však na toto téma díváme z hlediska národní bezpečnosti, kdy momentálně má Česká republika za sebou zkušenost koronavirové epidemie, tak je vidět, že jednotný trh přestal ze dne na den fungovat a najednou vznikl problém, kdy například paprika nebo květák se prodávaly za sto korun. Zároveň k tomu Jan Doležal dodal, že ovoce a zelenina nejsou, na rozdíl třeba od pšenice nebo sušeného mléka, „globální komodity“. Proto by pomohlo, kdyby Česká republika byla alespoň v těchto komoditách z větší části soběstačná. Podle něho byly diskuse o povinném podílu českých potravin v obchodech ale částečně špatně interpretovány. Konstatoval, že návrh zákona - o vyšším zastoupení českých potravin na pultech obchodů - nebyl tím nejlepším na světě. Rozhodně se však netýkal zboží, jako jsou banány, pomeranče, ale jen toho, co jsme u nás schopni sami vypěstovat. Pokud tady bude existovat lepší prostředí pro podnikatele v zemědělství, a tím nemyslí povinný podíl českých potravin, ale větší podporu lokální výroby a spotřeby, tak Česká republika je schopna být v některých komoditách soběstačnější.
Na otázku redakce MfD, co to přinese, odpověděl, že zde nebudou podobné inflační tlaky s dopadem na spotřebitele, protože dovoz něco stojí. Zároveň dodal, že se dnes řeší i uhlíková stopa výroby a přepravy potravin. Další věc je, podle něho, pozitivní vliv na krajinu. Letecké záběry u hranic s Rakouskem ukázaly rozdíl, kdy českou krajinu pokrývají nevzhledné lány kukuřice a řepky. Takže i u nás bychom mohli mít více ovoce, zeleniny a krmných plodin. Mohli bychom mít i více krajinných prvků. Jenže kvůli obchodní politice řetězců je zde problém ovoce a zeleninu lokálně vypěstovat a lokálně prodat, což souvisí i s daleko nižší dotační podporou na hektar.
Na otázku redakce MfD, zda by se český spotřebitel měl rozhodovat o tom, jestli si koupí polské, německé nebo české máslo, odvětil, že jednoznačně ano, ale je potřeba s ním pracovat a ne mu něco nutit. Na poznámku redakce MfD, že to se již u nás děje prostřednictvím marketingových kampaní, jako je podpora značky Klasa, Jan Doležal odpověděl, že ty ale nejsou dostatečné. Stát, ale i zemědělci by na ně měli dávat víc peněz. Zemědělci by si, podle něho, měli sáhnout do svědomí a vytvořit něco po vzoru marketingového fondu v Rakousku, kde když zákazník přijde do obchodu, najde v něm koutek s rakouskými potravinami a plakát s příběhem farmáře. Zároveň k tomu dodal, že Rakušané jsou přesvědčeni, že jejich potraviny jsou kvalitní. Přičemž si položil řečnickou otázku, proč neudělat český regál u nás? Zdůvodnil to tím, že náš spotřebitel nebude hledat, jestli je na vejcích označení CZ a nebude pátrat v obchodě po českých potravinách. Načež vyzval, abychom zákazníkovi to hledání usnadnili. Přitom dále uvedl, že dodavatelům je zase třeba vytvořit třeba i ve spolupráci s řetězci férové podmínky a stabilní i dlouhodobé vztahy.
Na otázku, jestli český farmář má šanci prodávat sýry a uzeniny v Sasku nebo Rakousku, odvětil, že na lokálních trzích pro menší farmáře určitě má, ale prakticky se to děje jen omezeně. Spíš než na export, by se čeští zemědělci měli orientovat na lokálnost. Podle Jan Doležala je zemědělcům a veřejnosti potřeba vysvětlit, že pokud tady nechtějí mít jen kukuřici, řepku a pšenici, ale třeba cibuli, saláty, ředkvičky, dusík vázající plodiny, jako jsou luskoviny, pícniny, vojtěška nebo svazenka, tak musí zákazník podpořit české výrobce, aby se jim vyplatilo tyto věci dělat. Bez spotřebitelské poptávky se stále zemědělství bude orientovat jen na základní komodity. To dlouhodobě nejde a má to negativní dopad na krajinu.
Na otázku redakce MfD, jak je na tom české zemědělství, uvedl, že zemědělský účet je i v závislosti na průběhu roku (počasí a ceny) zhruba 15 až dvacet miliard korun v plusu. Z toho ale 40 miliard tvoří dotace, 23 miliard dotace na plochu, zbytek jsou investiční dotace, které se musí vysoutěžit. Ve stejnou chvíli tu však zemědělci mají rostoucí pachtovné, dále tlak na vyšší mzdy, protože soupeří v celém národním hospodářství. U většiny základních komodit se dnes naši zemědělci pohybují na úrovni rentability nebo jí dosahují jen s dotacemi. U citlivých komodit, jako jsou brambory, zelenina a chmel, nebo u živočišné výroby, je z dlouhodobého pohledu rentabilita dokonce záporná. Proto čeští zemědělci hledají cesty a tlačí na ministerstvo zemědělství, aby i v rámci dosažení rozumné míry soběstačnosti podporovalo výrobu a ta se zemědělcům vyplatila.
Na otázku redakce MfD, zda tím míní národní dotace, odvětil, že existují národní dotace, ale většina z nich je navázána na zlepšování standardů, nikoliv na navyšování produkce. EU má historicky strach ze situace, kdy tady v 80. letech minulého století byly potoky mléka a hory másla, protože Společná zemědělská politika směřovala v prvních desetiletích k vyšší produkci. Začátkem 90. let zjistili, že se to neufinancuje, neboť nadprodukce snižuje ceny a zemědělci vyráběli více, aby více vydělali. To bylo varovným prstem, zvláště pro státy, jako je Německo, které zdůrazňují, hlavně ať se peníze nedávají na produkci, ale například na welfare (životní prostředí). Česká republika do EU vstoupila v roce 2004 se zemědělstvím v útlumu a ve jménu snižování produkce v rámci Evropské unie nastoupila na cestu dalšího poklesu zemědělské produkce.
Na otázku redakce MfD, zda Jan Doležal, jako prezident Agrární komory ČR, nechce jít cestou regulace, ale motivace, odpověděl, že ano. Podle něho by se v České republice měly pro zemědělce vytvořit podmínky pro to, aby více vyráběli a zpracovávali, protože dnes se mléko, vyprodukované u nás, vyváží do Německa. Měli by se vytvořit podmínky pro to, aby u nás bylo více lokálních potravin a dále více apelovat na zákazníka, aby zemědělce podporoval a on nezůstal jen u pěstování základních komodit.
Na otázku redakce MfD, že Agrární komora ČR iniciovala vytvoření návrhu zákona, který by stanovil povinný podíl českých potravin na trhu na 85 procent, Jan Doležal odpověděl, že Komora byla v kontaktu s některými poslanci, kteří k tomuto návrhu podávali různé pozměňovací návrhy. Proto si poté zákon žil - politicky a mediálně - vlastním životem. Načež dále konstatoval, že Česká republika má problém, že 90 procent potravin se prodává přes maloobchodní řetězce. Ty nejsou české a většina se jich primárně orientuje na zisk. Připomněl, že jsme na jednotném trhu, kde však nejsou pro všechny členy stanoveny jednotná pravidla. Česká republika přistoupila v roce 2004, a až do roku 2012, nedostávala sto procent toho, co České republice při vstupu vypočteno. Staré členské státy v minulosti navíc měly dotace na výrobu. Protože dnes čeští farmáři mají stále méně dotací než němečtí, většinou se orientují na tržní plodiny.
Na otázku redakce MfD, zda zákon o potravinách není napsaný pro velké zemědělské koncerny, odvětil, že to by rozhodně nechtěl tvrdit. Konstatoval, že větší dodavatelé mají vyšší tržní sílu a větší potenciál dlouhodobých dodávek. O menší potravináře se sice řetězce začínají zajímat, ale vyžadují vyšší dodávky a nízké výkupní ceny. To je pro menší zemědělce dlouhodobě neudržitelné. Oproti Západu u nás chybějí družstva, která sdružují menší zemědělce a poskytují jim lepší vyjednávací pozici. Tzv. kooperativy tam vlastní třeba mlékárnu, menší farmáři jsou potom společně silnější a je to pro ně cesta, jak se dostat i na pulty velkých řetězců. Řada malých zemědělců v České republice na druhou stranu odmítá dodávat do řetězců, protože s nimi nechtějí bojovat a zároveň chtějí mít přímý kontakt se spotřebitelem. To je ovšem jeden segment trhu, který má potenciál k růstu, ale stále je minoritním.
Na otázku redakce MfD, zda Agrární komora ČR nadále podporuje zákon o vyšším zastoupení českých potravin na pultech obchodů, odpověděl Jan Doležal, že rozhodujícím orgánem AK ČR je představenstvo. Proto se představenstvo musí sejít a poradit, jestli i s ohledem na mediální smršť, zpolitizování zákona a nepochopení jeho původního záměru, se raději nesoustředit jen na určité zboží, tedy takové, u něhož je naše soběstačnost nejnižší. Podle něho má význam prosazovat zákon v této podobě. Jan Doležal není zastáncem regulace, nechce nikomu nařizovat, co si má kupovat a co mu má chutnat. Ovšem, zároveň dodal, že regulace míří na řetězce, ne na zákazníka. Když něco přeroste přes únosnou míru, je regulace nutná. Příkladem, podle něho, jsou telefonní operátoři. Bez regulace bychom v rámci EU stále u nás volali mnohem dráže. Pokud by se řetězce k českým potravinám a dodavatelům chovaly férově, nebylo by co regulovat.
Na otázku redakce MfD, že zemědělství v rámci EU také „zezelená“, jak tedy vnímá cíl EU na omezení pesticidů o polovinu a hnojiv o pětinu, Jan Doležal odpověděl, že Česká republika používá asi 1,9 kila účinné látky na hektar, což nás řadí mezi lepší třetinu v EU. Některé státy chemie používají násobně víc. Proč máme být trestáni za to, že jsme byli zodpovědnější?
