Pod názvem „Včerejšek je historie, zítřek je tajemství, dnešek je dar“ nejen v ovocnářství vystoupil na nedávné mezinárodní konferenci „Budoucnost evropského zemědělství“ předseda Ovocnářské unie ČR Martin Ludvík. V úvodu svého vystoupení připomněl historii českého ovocnářství, které se v Čechách a na Moravě začalo rozvíjet již v 15. století v zámeckých a klášterních zahradách. Od 18. století se datuje vznik prvních ovocnických spolků u nás. Přičemž v 19. století se české ovocnářství rozvinulo do podoby pěstování již vyšlechtěných odrůd s tím, že se od té doby datuje vznik odborného školství. Od roku 1918 se tehdejší Československo věnovalo rozvoji výzkumu a intenzivního ovocnářství. Přitom ve druhé polovině 20. století u nás vzniklo již státem organizované velkovýrobní ovocnářství.
Dále se Martin Ludvík věnoval konkrétní situaci v českém a moravském ovocnářství, která nastala po roce 1989 až do současné doby. Konstatoval, že za 30 let ubylo značné množství ploch produkčních ovocných sadů s tím, že od roku 1989 do roku 2020 bylo z naší krajiny bez náhrady vyklučeno (odstraněno) 42 % ploch ovocných sadů. Na promítnutém grafu bylo konkrétně znázorněno, že v roce 1989 existovalo u nás více než 23.000 hektarů ploch, zatímco v roce 2020 to bylo jen necelých 14.000 hektarů ploch, a z toho plodných sadů jen 12.837 hektarů.
Důvodem tohoto úbytku cca 10.000 hektarů sadů je, podle Martina Ludvíka, nízká rentabilita pěstování ovoce. Ta pramení z nestability výnosů, kdy zejména v posledních letech úrodu pravidelně decimovaly jarní mrazy, dále krupobití a také i velká sucha, která jsme u nás před několika lety zažili.
Podle ovocnářů v posledních letech mizí zejména sady broskví a rybízu. Také plochy jabloní, které jsou u nás hlavním ovocným druhem, poklesly. Kvůli nedostatečné obnově nyní více než polovina jabloňových sadů spadá do kategorie starých výsadeb s poklesem plodnosti. Naopak díky novým výsadbám jsou na tom dobře švestky, u nichž je starých sadů jen 17 procent.
Ovšem, podle Martina Ludvíka, vyklučené sady nové výsadby ovocných sadů zdaleka nenahradí. Například v roce 2020 se vysázelo jen necelých 200 hektarů sadů. To bylo nejméně od vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004. V předchozích letech se obvykle sázelo 300 až 400 hektarů sadů ročně, a i to bylo málo, říká šéf českých a moravských ovocnářů.
V pouhých 200 hektarech loni vysázených sadů se, podle ovocnářů, odrazila i obava z dalších vývoje kvůli pandemii koronaviru. Podle Martina Ludvíka pěstitelé mají, v souvislosti s epidemií koronaviru, obavu z budoucnosti. Nevědí, jaká bude poptávka, mají obavu dělat dlouhodobé investice. Proto také ovocnáři očekávají, že v nadcházejícím období, opět dojde k další redukci ovocných sadů.
Poté Martin Ludvík v dalším grafu ukázal vývoj produkce ovoce v produkčních ovocných sadech za 20 let v ČR. Načež konstatoval, že v souvislosti s poklesem plochy také dochází k poklesu produkce, a tím pádem i ke snížení soběstačnosti. Soběstačnost u hlavních ovocných druhů se pohybuje od 10 do 50 %. Dá se říci, že od devadesátých let minulého století soběstačnost výrazně poklesla. Česká republika je tudíž závislá na dovozu čerstvého ovoce, zejména ze zemí, jako je Itálie, Španělsko nebo Polsko. Podle ovocnářů, důvodem ústupu pěstitelů od pěstování ovoce, je dlouhodobě záporná rentabilita odvětví v důsledku nadprodukce ovoce v EU způsobeném především uzavřením ruského trhu a zvyšující se polskou produkcí, která za podnákladové ceny končí i v tuzemských supermarketech.
Dalším důvodem jsou stále častější negativní vlivy počasí, zejména výrazné škody jarními mrazy, které často zásadně snižují produkci a pěstitelé se proti nim obtížně brání. Jde o nepojistitelné riziko a veškerá technická opatření. Například protimrazové závlahy nebo ohřívání sadů) jsou velmi drahé, a ne vždy spolehlivě účinné.
Podle ovocnářů se také potýkají i nedostatkem sezónní pracovní síly a zejména nejistotou sklidit úrodu ve správný čas. Načež uvádějí, že ovocné sady tak v krajině nahrazují rentabilnější plodiny, zejména obiloviny a řepka, tedy plodiny, které nepotřebují sezónní pracovní silu a nejsou tolik náchylné na negativní klimatické jevy, např. mrazy.
Podle Martina Ludvíka naši ovocnáři, kromě nepřízni počasí, nedostatku pracovní síly atd., musejí také čelit rostoucí ceně u nás vypěstovaného ovoce, což ve svých důsledcích vede k tomu, že potom čelí i dovozům, například z Polska, které nemůže od roku 2014 vyvážet svou nadprodukci do Ruska.
Podle našich ovocnářů dovoz konzumních jablek do České republiky vzrostl. Více než polovina jablek se doveze ze zahraničí. Jablka do Česka jdou hlavně z Itálie a Polska, a dále ze Slovenska, Německa a Belgie. Dovozová jablka také hladce pokryla nárůst spotřeby jablek v Česku. Podle Martina Ludvíka činí podíl českých jablek v obchodních řetězcích méně než 40 procent. Přitom český trh spotřebuje cca 30.000 tun jablek ročně. Na jaře letošního roku na tiskové konferenci Martin Ludvík uvedl, že ve skladech je cca 13.000 kusů jablek. To je méně než polovina jejich roční spotřeby u nás.
Pokud jde o množství dovezených jablek, tak z grafů, které Martin Ludvík promítal účastníkům konference předseda Ovocnářské unie ČR, lze vyčíst, že v roce 2001 to bylo na úrovni více než 35.000 tun, v roce 2015 to bylo již 85.000 tun a v roce 2020 bylo na grafu uvedeno 80.000 tun.
Přirozeně, že u ovocnářů na pořadu dne je i otázka poklesu soběstačnosti. Konkrétně jde o to, že v případě jablek a švestek je Česko na úrovni 50 %, u hrušek na 25 %, u jahod a meruněk na 20 %, u broskví a malin na 10 %. Podle Martina Ludvíka to znamená i to, že dovoz zahraničního ovoce automaticky znamená i výrazné zvýšení cen ovoce na trhu, a to především pro spotřebitele. Ta se někdy pohybuje v rozmezí 50 až 70 kg na kilogram.
Pokud jde o cenovou politiku obchodních řetězců při vykupování produkce od českých ovocnářů, ve srovnání s cenami dováženého ovoce, podle Martina Ludvíka, problém spočívá v tom, že obchodní řetězce neumí nakoupit malé množství zboží, to je z místních zdrojů. Podle něho řetězcům jde především o velké dodávky zboží ve velkém objemu a v určitém, konkrétním čase. A to zejména v době slevových akcí. Přičemž dvě třetiny producentů ovoce a zeleniny v ČR jsou malé rodinné farmy, které se nemohou uplatnit v síti obchodních řetězců, protože produkují menší objem zeleniny a ovoce. Martin Ludvík k tomu dodává, že jediné řešení je jejich slučování do odbytových družstev, které by hájily zájmy určité skupiny pěstitelů ovoce a zeleniny. Podle něho v současné době jde ale o poměrně složitý problém jít tímto směrem. Protože řada věcí by se musela ještě vyjasnit.
Poté se Martin Ludvík věnoval i otázce podílu farmářské ceny na spotřebitelské ceně jablek v České republice. Pro rok 2020 platilo, že 39 % činila farmářská cena včetně posklizňové úpravy, skladování, obalů a dopravy, 28 % byl podíl, který dostane zaplacen pěstitel jablek. Ze spotřebitelských výdajů dostane farmář 23 %, mimochodem, před 40 lety to bylo 48 %. Načež zveřejnil další graf, podle něhož v roce 2020 spotřebitelská cena konzumních jablek činila 37,73 Kč/kg, zatímco farmářská cena jen 14,54 Kč/kg. To je výrazný rozdíl!
Martin Ludvík se dále zaměřil i na otázku využívání marketingu a reklamy s cílem zvýšit zájem českých spotřebitelů o české ovoce. Dodal, že obchodní řetězce mají hesla, kterými navenek, to je pro českou spotřebitelskou veřejnost, gtvrdí, jak podporují prodej českých výrobků na pultech jejich supermarketů a hypermarketů. Citujme například Penny market s jejich heslem „Nakupujte hezky česky“ nebo Kaufland „Z lásky k Česku“. Čeští ovocnáři ale vědí své, že prosadit svá jablka či jiné druhy ovoce na pulty prodejen obchodních řetězců není zase až tak jednoduché.
V návaznosti na to, jak uspět na českém trhu, zejména v tom, aby produkty od českých od českých pěstitelů se mnohem více prosazovaly na trhu, Martin Ludvík neopomněl připomenout i strategický dokument české vlády, přijatý v roce 2016, který byl zaměřen na podporu strategických cílů zemědělství a potravinářství s tím, že ovocnáři to přirozeně vztahují na podporu svého oboru.
V další části svého vystoupení se Martin Ludvík věnoval reformě Společné zemědělské politiky, a to z hlediska začlení hlavních principů a závazků Green Dealu do SZP. Připomněl, že jde především omezit používání pesticidů o 50 %, používání hnojiv snížit o 20 %, únik živin snížit o 50 %, používání antimikrobiálních látek snížit o 50 %, vyčlenit 10 % zemědělské půdy na neprodukční plochu, plochy ekologického zemědělství zvýšit na 25 %. Načež vyjmenoval hlavní principy přínosu Green Dealu do zemědělství a potravinářství, jako jsou například zdravé a cenově dostupné potraviny apod.
Načež k tomu dodal, že čeští ovocnáři se o to také snaží, protože příkladem této snahy je i to, že česká jablka jsou až trojnásobně šetrnější než ta dovezená z Itálie. Připomněl studii spolku Ekoport, podle níž dopady produkce a distribuce jablek v posuzovaných kategoriích dopadu, tj. globálního oteplování, poškozování ozonové vrstvy atd., jsou 2 až 3,5násobně vyšší v případě jablek italských než těch českých. V souladu s předpoklady studie je jednoznačnou příčinou zásadního množství vyprodukovaných vlivů fáze produkce jablek a především doprava.
Současně k tomu podotkl, že je to dáno i tím, že v České republice je nižší spotřeba účinných látek přípravků na ochranu rostlin, než je tomu v západoevropských zemích. Například v roce 2018 tato celková spotřeba účinných látek přípravků na ochranu rostlin v ovocných sadech u nás činila 173.700 kg, z toho bylo 71.400 kg účinných látek povolených do ekologického zemědělství, jako jsou například hydroxid měďnatý, CPGV, kvasnice, přesličkový extrakt, polysulfid vápenatý, síra, olej řepkový, oxichlorid měďnatý, spinosad, mořské řasy, hydroxid měďnatý.
V této návaznosti Martin Ludvík dále uvedl, že Ovocnářská unie ČR získala nominaci na Evropskou ekologickou cenu pro podnikatele 2012 v kategorii „enoviromentální management“. Jde o „Cenu zdraví a bezpečného životního prostředí“, která je vyhlašována společností Business Leaders Forum, sdružením mezinárodních a českých společností a firem, které prosazují dodržování etiky v podnikatelské praxi. Projekt „Integrovaná produkce ovoce“ byl nominován porotou na Evropskou ekologickou cenu pro podnikatele 2012 (The European Business Award for the Environment 2012). Tuto prestižní nominaci získal v kategorii – Environmentální management.
V závěru svého vystoupení Martin Ludvík neopomněl připomenout heslo, které zahrnul i do názvu své přednášky: „Včerejšek je historie, zítřek je tajemství, dnešek je dar“.
