V seriálu článků a rozhovorů Parlamentních listů, které jsou uveřejňovány pod názvem „Potravinová soběstačnost a suverénní stát“, byl v tomto týdnu publikován rozhovor s naším významným zemědělským podnikatelem, předsedou představenstva akciové společnosti RABBIT Trhový Štěpánov, který byl po uplynulé tři roky prezidentem Agrární komory (AK) ČR a v současné době je i nadále členem Představenstva AK ČR. Rozhovor byl věnován tématu: Dotace, jako jeden z významných důvodů nekonkurenceschopnosti na trhu s potravinami. Podle Zdeňka Jandejska jsme, tj. v České republice, v nákladech levnější, než je tomu ve vyspělých západoevropských zemích, ale s dotacemi původní EU15 (nyní EU14), které dostávají tamější farmáři, nemáme šanci na společném trhu EU uspět. Zároveň k tomu konstatoval, že tyto dotace neslouží pro budování Společné zemědělské politiky a jednotného trhu. Ale, jak říkají i ostatní významní členové Agrární komory ČR, tento nesoulad v dotační politice starých a nových členských zemí EU konzervuje stav, kdy nově přijaté země jsou přímo odbytištěm pro zemědělské a potravinářské výrobky původní zemí EU14.

Zdeněk Jandejsek k tomu dále uvádí, že díky této politice EU v uplynulých letech jsme, jako Česká republika, ztratili soběstačnost ve výrobě řady potravin, zejména živočišného původu. V současné době jsme z více než 40 procent závislí na dovozu, přičemž u vepřového mase to činí 62 procent. Potom, podle Zdeňka Jandejska, můžeme polemizovat o tom, zda jsme opravdu suverénní stát.

V další části svého rozhovoru se Zdeněk Jandejsek věnuje situaci v době koronaviru, kdy konstatuje, že právě zemědělci a potravináři mohli nejlépe posoudit, jak bylo zásobování dováženými potravinami „rovnoměrné a cenově stálé“. V prvních týdnech se na domácí dodavatele objednávky řítily ve výši i 200 až 300 procent, a po uvolnění a problémech s vývozem do Asie zemědělce a potravináře maloobchodní prodej oslovoval s objednávkami ve výši 50 procent. Ceny v době nedostatku se zvýšily u dovozů o sto procent, např. u drůbežího masa z Polska. Po uvolnění a váznoucím odbytu, kdy vznikly v naší zemi momentální přebytky, se nabízené ceny pohybovaly na 50 procentech běžných cen.

Pokud jde o zeleninu a ovoce, tak naše soběstačnost se pohybuje, podle Zdeňka Jandejska, na úrovni 25, resp. 30 procent. Zároveň poznamenal, že díky nedostatku pracovníků v zemích, které k nám importují, se nejen jejich ceny zvýšily o desítky procent, ale dochází k dodávkám ještě nezralé zeleniny a ovoce, které z hlediska chuti a tím i kvality konkrétní zeleninu a ovoce ani nepřipomínají, například jde o rajčata, meruňky, broskve, nektarinky, maliny atd. Přičemž výši jejich cen ani nechtěl hodnotit.

Proto také v rozhovor dále uvedl, že pro průměrného spotřebitele u nás jsou tyto ceny téměř neakceptovatelné. V této složité době domácí producenti, tj. zemědělci a potravináři, téměř nezdražují. Například ceny jablek se pohybovaly v maloobchodě na úrovni 42 až 52 korun za kilogram; při dodávkách od domácích pěstitelů se ceny pohybují na úrovni cca 13 až 18 korun za kilogram, a u dovozů 22 až 34 korun za kilogram v závislosti na dodané odrůdě jablek.

Na otázku redaktora Parlamentních listů, proč nám nepomůže EU, tak znovu Zdeněk Jandejsek zopakoval, že pokud mluvíme o společné zemědělské politice a o jednotném trhu, nelze dále akceptovat po 16 letech tak rozdílné platby ve starých zemích dnešní EU 14, kde v přímých platbách má podporu například Belgie 400 eur na hektar zemědělské půdy, Nizozemí 393 eur, Česká republika 224 eur, Chorvatsko a Litva jenom 95 eur na hektar.

„Ve starých zemích je platba vypočtená přes farmu, kde je hodnocena i živočišná výroba, avšak u nově přistoupivších zemí vstupujících v roce 2004 a později, je platba pouze na hektar zemědělské půdy bez podmínky chovu hospodářských zvířat,“ zdůraznil Zdeněk Jandejsek.

Podle Zdeňka Jandejska využívání diametrálně rozdílných podpor přináší vytlačování později přistoupivších zemí z domácích trhů, kdy místo sbližování úrovně v EU 27, dochází k zvyšování rozdílů v soběstačnosti v potravinách a ke stagnaci výkonnosti celé EU, protože tak není využit potenciál všech členských zemí. Tím Evropská unie, jako celek, ztrácí na dynamickém rozvoji a současně může zaostávat proti světovým velmocem.

Podle něho je ke správnému využívání peněžních prostředků nezbytné poskytnout podpory v prvním pilíři, což jsou přímé platby na plochu, tedy na hektar zemědělské půdy, a to jen těm, kteří tvoří produkci (a následně tržby) a chovají přiměřený počet hospodářských zvířat.

Současně k tomu dodal, že v České republice nyní máme téměř 32.000 žadatelů o dotace, ale jen 1850 z nich tvoří více než 80 procent zemědělské produkce.

Podle Zdeňka Jandejska je velkým problémem právě využívání dotací v prvním pilíři na citlivé komodity, tj. na podporu pěstování zeleniny, ovoce, brambor a chovu hospodářských zvířat. V současné době jsou tyto podpory na úrovni 15 procent z objemu přímých plateb a staré země EU14 tlačí na snížení těchto podpor na 10 až 12 procent. Důvodem je už u nich existující podpora těchto komodit z dotací na farmu, které jsou uplatňovány jen ve starých zemích EU14 a ty se pohybují i kolem 20 procent, např. ve Finsku je to 19,6 procent. Tuto podporu však nové země nemají. Znovu zdůraznil, že staré země EU, při prodeji na trhu, mají vlastní komodity podporovány podstatně více, než je tomu v zemích přistoupivších v roce 2004 a později.

Podle Zdeňka Jandejska existuje obdobná situace ve Společné zemědělské politice i ve druhém pilíři, tj. Programu rozvoje venkova (PRV). V těchto podporách je též neskutečná disproporce. Část prostředků jde do tohoto PRV z rozpočtu EU a část je financována ze státního rozpočtu, tato spoluúčast, které odborně říkáme kofinancování, se v současné době pohybuje u jednotlivých zemí v rozsahu od 15 procent do 100 procent. Například Slovensko má 25 procent, Česká republika 35 procent, ale SRN a Nizozemí 59,5 procent, Rakousko 100 procent.

Zdeněk Jandejsek v této souvislosti uvedl, že je nutné sblížit např. na 45 až 50 procent, aby nemohl být narušen společný trh a úroveň jednotlivých zemí se sbližovala.

Načež pokračoval v tom smyslu, že z těchto prostředků je v České republice nezbytné navýšit na maximum peníze na investice a směřovat je hlavně do živočišné výroby, dále do zavlažování a produkce zeleniny, ovoce, brambor a podobně. Současně je potřeba prosadit, jako u prvního pilíře, vyšší zatížení velkou dobytčí jednotkou na hektar. To je zvýšit počet chovaných hospodářských zvířat, a to jako podmínku pro investiční dotace. U bioprodukce je nutné posílit podpory tam, kde výroba dosáhne úrovně alespoň 50 procent konvenčního zemědělství.

Podle Zdeňka Jandejska je nutné podporovat ty hospodáře, kde dochází k růstu výroby a současně je zajištěna údržba krajiny. Jedná se o ty, kteří pečují o půdu s péčí řádného hospodáře, tedy neklesá u nich humus, fosfor, draslík a nezvyšuje se kyselost půdy apod. Bezpodmínečně je nutné podpořit precizní zemědělství, jedná se o protierozní, krajinotvorné, vodu zadržující technologie, kde jsou zapojeny meziplodiny a je zajištěna trvale zelená krajina.

Zároveň k tomu dodal, že právě zde je největší prostor pro ministerstvo životního prostředí, které - pokud chce mluvit a rozhodovat o zemědělství - musí si jeho pracovníci doplnit základní znalosti agronomie a chovu hospodářských zvířat. Současně mít na paměti též informace o světovém zemědělství, které je a vždy bude Evropské unii konkurentem. Řešení podpor na biodiverzitu a celkovou péči o krajinu musí vycházet i z rozpočtu ministerstva životního prostředí.

V závěru svého rozhovoru Zdeněk Jandejsek poznamenal, že národní podpory jsou největší problém EU 27. Před rokem 2004 nebylo třeba notifikovat národní dotace a každá země si řešila vlastní problémy v jednotlivých komoditách individuálně. Jednotlivé země EU14 si zavedly podpory přes ministerstvo zemědělství, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo místního rozvoje, ministerstvo sociálních věcí, jednotlivé územní či správní celky své země a státní fondy hmotných rezerv.

Po roce 2004 již probíhá v Bruselu notifikace (tj. schvalování) národních podpor, přičemž nové členské země pak v součtu notifikovaných a nenotifikovaných podpor dosahují úrovně pouze 20 až 25 procent oproti zemím EU14 s daleko většími procenty.