„Budoucnost evropského zemědělství 2020“ – pod tímto názvem uspořádala před několika dny v Praze skupina poslanců Identita a demokracie v Evropském parlamentu mezinárodní konferenci, jejímž hlavním posláním bylo hovořit a diskutovat o tom, promítnou principy nedávno přijaté Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) do činnosti Evropské unie (EU)v příštích několika letech a zejména do zformování nové Společné zemědělské politiky EU na léta 2021-2027.
Úvodní slovo si vzal člen Výboru pro zemědělství a venkova Evropského parlamentu (EP) Ivan David, který průběh konference, která byla přenášena prostřednictvím videopřenosu, rovněž moderoval. Vysvětlil, že oproti loňskému prvnímu ročníku, se organizátoři konference rozhodli, že pozvaní odborníci, kteří přednesou své názory a zkušenosti, budou zastupovat mnohem širší spektrum činnosti a oborů, o nichž se hovoří v Evropském parlamentu v souvislosti se zemědělstvím.
Podle Ivana Davida hlavním problémem je v současné době skutečnost, že strany vrcholných orgánů EU, tj. Evropské komise a Evropského parlamentu, dochází k ignorování propastných rozdílů, které se vyskytují v jednotlivých členských zemích. Zároveň uvedl, že odpůrci respektování těchto rozdílů mezi členskými státy EU tvrdí, že se snaží zabránit tendencím, které by vedly k vzedmutí nacionalistických nálad v některých členských zemích, což by, podle nich, vedlo k nebezpečnému pnutí uvnitř Unie. Proto se snaží nadiktovat stejné podmínky pro všechny členské státy, a to bez ohledu na to, že v Evropě existují značné rozdíly nejen, pokud jde o přírodní podmínky, ale i v ekonomice, ale také i v politickém systému jednotlivých členských zemí.
To se přirozeně projevuje i při formování nové Společné zemědělské politiky na léta 2021-2027. Upozornil, že existují značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi EU, a to hlavně v systému přidělování a ve výši dotací zemědělcům a farmářům. Ivan David připomněl, že velikost farem v původních zemích EU14 se pohybuje na úrovni cca 20 hektarů zemědělské půdy, zatímco v České republice je to 130 hektarů. Zdůraznil, že mezi farmáři v jednotlivých zemích EU dochází logicky k soutěži o to, kdo vyprodukuje více zemědělských výrobků, a za jakou cenu, což přirozeně vede ke zvyšování produktivity práce. Načež podotkl, že té je možné dosáhnout spíše při hromadné výrobě, než u malých farem, které mají jen několik hektarů. Vývoj ekonomiky, jak dále konstatoval, ukazuje, že svět jde cestou koncentrace výroby.
Ivan David poté volně citoval slova německé ministryně výživy a zemědělství Julie Klöcknerové a místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, kteří tvrdí, že 20 % zemědělských podniků v EU dostává 80 % dotací, což, podle nich, není správné. Podle nich se nejvíce těchto podniků nachází v České republice. Přičemž Ivan David na tato slova obou politiků EU reagoval s tím, že je obecně známo, že těchto 20 % zemědělských podniků, které dostávají tyto dotace, zabezpečuje 93 % zemědělské produkce. Takže, právě tyto podniky dokáží zajistit potřebnou výživu obyvatelstva.
Pokud jde o prosazování politiky „ozelenění“ EU, výsledkem této situace je skutečnost, že například němečtí zemědělci si stěžují, že vlivem „zelené“ propagandy jsou u tamních občanů předmětem nenávisti, neboť jsou označování za hlavní škůdce životního prostředí. Tyto tendence a názory se v současné době projevují v tom, že vysoký počet poslanců Evropského parlamentu, ale i bruselského úřednictva, se snaží prosadit co nejambicióznější projekty ve smyslu radikálních zásahů do živé přírody. Tito europoslanci tvrdí, že tato drastická opatření, to je dosažení uhlíkové neutrality EU do roku 2050, zajistí Evropské unii pozici světového lídra při ochraně životního prostředí s tím, že ostatní země světa se postupně k tomuto trendu přidají.
Ivan David k tomu dále poznamenal, že si není jist, zda Evropská unie dosáhne do této doby rovnováhy skleníkových plynů, a to přestože se chystá na tento ambiciózní projekt vynaložit miliony eur. Může nastat situace, že tyto milióny eur budou sice vyčerpány, ale jestli nastane předpokládaný efekt, to je radikálního omezení skleníkových plynů v atmosféře, není zcela jednoznačné. Prostě, u této politiky „ozelenění“ Evropy jde spíše o to, že zde vítězí ideologie nad realitou života. Proto je také, jak Ivan David dále poznamenal, cílem této konference zprostředkovat odborné poznatky nejširšího spektra odborníků z celého spektra zemědělské činnosti.
Prvním přednášejícím byl profesor Luboš Smutka z České zemědělské univerzity, který vystoupil s přednáškou „Stárnutí zemědělců jako celoevropský problém“. V úvodu svého vystoupení prohlásil, že situace v Evropě je taková, že nestárnou jen zemědělci, ale celá evropská populace. Konstatoval, že proces stárnutí obyvatelstva je dnes patrný v globálním měřítku s tím, že samozřejmě existují rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, potažmo i kontinenty. Podle něho se v dnešní době ukazuje, že se snižuje podíl populace do 24 let věku, zatímco naopak velmi dynamicky narůstá podíl populace nad 25 let věku. Přičemž s prodlužující se délkou života rovněž dynamicky narůstá podíl populace v rizikové skupině 60+. Podle něho je to dnes příznačné pro většinu regiónů světa s výjimkou Afriky. Dá se říci, že vysoká dynamika stárnutí se dá pozorovat i v severní Americe a se zpožděnou dynamikou i v Asii a Latinské Americe.
Profesor Smutka se dále zaměřil na stárnutí populace v zemích EU. Potvrdil, že i v evropských zemích existuje tento trend dynamiky stárnutí obyvatelstva. Mimochodem, jak dále poznamenal, nejvyšší míru dynamiky stárnutí vykazuje dnes Německo s tím, že je to vidět i v případě Portugalska a Španělska.
V České republice tato trajektorie zatím není tak výrazná, ale i u nás začíná být vidět proces stárnutí populace s tím, že naše společnost stárne napříč všemi segmenty ekonomiky. Přičemž ale proces stárnutí v zemědělství vykazuje mnohem vyšší dynamiku oproti jiným segmentům. Je to dáno tím, že se v zemědělství během let mnohonásobně zvýšila produktivita práce. V zemědělství totiž, díky digitalizaci a robotizaci, dochází k přirozenému úbytku potřeby pracovní síly.
Podle profesora Smutky podíváme-li se na všeobecnou křivku zaměstnanosti v EU, ukazuje se rostoucí podíl na zaměstnanosti ve věku 55+. Z hlediska míry populace, je to právě zemědělství, které zaměstnává vyšší věkové kategorie, a to především 65+.
Profesor Smutka poté přešel k otázce mixu vlastnické struktury v zemědělství. Konstatoval, že v evropském zemědělství máme cca 10 milionů výrobních jednotek, přičemž, kromě velkých a středně velkých zemědělských podniků, existuje v jednotlivých členských zemích EU i velmi významná skupina vlastníků rodinných farem. Jejich specifikum spočívá v tom, že u rodinné farmy pracuje její vlastník či jeho rodinní příslušníci. Tyto farmy ve většině případů nemají téměř žádné externí zaměstnance. Právě tato skutečnost odlišuje zemědělství od ostatních segmentů ekonomiky. Přirozeně, že mezi jednotlivými členskými zeměmi existuji diferenciace. Převládající podíl čistě rodinných farem lze doložit v případě drtivé většiny členských států EU. To se přirozeně projevuje i ve složení věkové struktury lidí, pracujících v zemědělství. Dominují zde věkové kategorie 45+. Děje se tak především u farem, které mají rozlohu do 5 hektarů. Skutečností sice je, že tyto farmy sice představují fyzické jádro, pokud jde o počet výrobních jednotek, ale z hlediska objemu výroby, tyto farmy ji vykazují do výše jedné pětiny celkového objemu zemědělské produkce.
Podle profesora Smutky je zajímavé sledovat i proces stárnutí zemědělských manažerů, kdy rovněž podíl věkové kategorie 45+ dynamicky narůstá a má tendenci se profilovat i do vyšších věkových kategorií. Načež dodal, že mnohdy to již jde spíše do segmentu 60+. Současně k tomu podotkl, že mnohdy se ale spojuje role manažera i s osobou jediného pracovníka v konkrétní farmě. Ovšem, zde v řadě případů nastává problém, kdo po farmáři, odcházejícím do důchodu, majetek a řízení farmy převezme. V ideálním případě je zde následnictví. Jenže v poslední době se ukazuje, že děti farmářů raději míří do jiných sektorů ekonomiky, než je zemědělství. Proto nemají zájem převzít farmu, což ale nastoluje otázku, zda tento způsob řízení ekonomiky zemědělství, prostřednictvím malých rodinných farem, je ten nejlepší, když v jiných segmentech ekonomiky dochází ke značné koncentraci výroby.
„Mezigenerační výměna v zemědělství a pozice mladých farmářů“ – pod tímto názvem přednášky vystoupil předseda Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů ČR Bohumír Dufek, který je, za Českou republiku a za odbory, rovněž členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV), což je poradní orgán Evropské komise. Bohumír Dufek zdůraznil, že problematika stárnutí zemědělců a postupně narůstající nedostatek mladých farmářů, vytváří situaci, které by evropští politici měli věnovat zvláštní pozornost, a to zejména k nutnosti zajistit potřebný rozvoj venkovských oblastí, k čemuž by měla přispět právě i mezigenerační výměna pracovníků v zemědělství. Vždyť zemědělská populace stárne a zároveň i klesá, a to nejen počet farmářů, ale také i zaměstnanců v zemědělství.
Bohumír Dufek si také položil řečnickou otázku: Jaký je vlastně význam venkovských oblastí? Načež si odpověděl, že jde o to, že na venkově žije 55 % lidské populace, za druhé pracuje tam 50 % zaměstnanců a za třetí tito zaměstnanci vytváří 45 % HDP. V této návaznosti poznamenal, že by se rád zmínil o programu Zemědělství 4.0, kdy díky narůstajícím procesům digitalizace a robotizace na venkově vznikají nové pracovní příležitosti, a to zejména pro mladé lidi. Podle něho jde o to, aby se již nevylidňovaly venkovské oblasti, jako tomu bylo dosud. Současná doba totiž vyžaduje, aby mladý člověk neodcházel z venkova, aby zůstal na venkově pracovat a žít. Ovšem, aby situace změny trendu, to je obnovení růstu počtu mladých lidí na venkově, nastala, je potřebné, aby mladý člověk měl možnost pracovat v profesi, která bude důstojně ohodnocena, a která bude mít pro něho perspektivu.
Bohumír Dufek dále zdůraznil, že je zapotřebí zajistit i rovný přístup ke společnému vlastnictví zemědělských podniků. Podotkl, že největším podnikem v jednotlivých vesnicích stále zůstává zemědělské družstvo nebo soukromý zemědělec, což ukazuje, že zemědělství je základním kamenem místního hospodářství. Navíc, podporuje je i rozvoj dalších odvětví, jako je zemědělsko-potravinářský průmysl, ale také i cestovní ruch. Proto je také nutné, a to vzhledem k různým sociálním podmínkám, zachovat rozdílené zdanění lidí, pracujících v zemědělství, a to ve prospěch mladých lidí. V jejich prospěch by měly směřovat i různé podpory ze strany veřejné správy.
Bohumír Dufek dále zdůraznil, že mezigenerační výměna se týká řady oblastí a odvětví. V rámci SZP se otázka mezigenerační výměny řeší přes různá opatření, a to prostřednictvím různých nástrojů, jako jsou přímé platby, pomoc při zakládání nových podniků pro mladé lidi, či další finanční nástroje a poradenské služby nebo jednorázové platby v Programu mladý zemědělec. Přičemž předseda zemědělských odborů poznamenal, že rozhodujícím faktorem, při volbě povolání zemědělce, je pro mladé farmáře příspěvek, který je jim poskytován prostřednictvím přímých plateb. Zároveň dodal, že bez této doplňkové podpory, by většina mladých zemědělců nebyla schopna tuto profesi vykonávat. Proto také je zapotřebí prodloužit dobu poskytování plateb mladým zemědělcům ze stávajících pěti let na sedm let. Podle něho je i potřebné zvýšit procenta rozpočtu na přímé platby ze dvou procent na čtyři. Přispět k finanční výpomoci mladým lidem by mělo i poskytnutí státních záruk na různé jejich projekty.
Bohumír Dufek se dále zmínil o tom, že se na jednání EHSV se zabývali hodnocením dopadů návrhu Společné zemědělské politiky na mezigenerační výměnu v evropském zemědělství. Členové výboru přitom zdůraznili význam SZP i jednotného zemědělského trhu. Podle nich je zapotřebí pro SZP na léta 2021-2027 vyčlenit dostatečné prostředky pro zajištění mezigenerační výměny. Přímé platby by měly být podpořeny zejména v těch zemích, kde jsou výrazně pod průměrem EU. Měly by být všude ve stejné výši. Načež poznamenal, že podpora generační výměny požaduje, aby podpora opatření mezigenerační výměny byla vzájemně provázána. „Vždyť vybudovat zemědělský podnik trvá několik let a je potřeba, aby mladí farmáři měli před sebou dlouhodobou perspektivu,“ prohlásil Bohumír Dufek.
Podle Bohumíra Dufka by mladým farmářům měl posloužit i II. pilíř Společné zemědělské politiky, to je Program rozvoje venkova s tím, že vyčleněná suma peněz pro II. pilíř by měla být zvýšena alespoň o 25 %. Především by měla být stanovena vyšší podpora pro investiční činnost mladých zemědělců. Dále sem patří i zajištění potřebných financí na vzdělávání mladých farmářů, na jejich odbornou přípravu, ale i bezproblémové předávání stávajících farem mladým farmářům. Další důležitou otázkou je ale i vyřešení možnosti odejít do předčasného důchodu.
V závěru svého vystoupení se Bohumír Dufek dotkl i otázky využití schopností a znalostí žen v zemědělství, které by měly mít možnost získat i odpovídající postavení při řízení zemědělských podniků.
„Boj za slušné pracovní podmínky v evropském zemědělství pokračuje“ – byl název přednášky generálního tajemníka Evropské federace pracovníků v potravinářství, zemědělství a cestovním ruchu Kristjana Bragansona, který se zastupuje zájmy 10 milionů zaměstnanců v zemědělství. Prakticky celý svůj projev zaměřil na otázku boje zemědělských odborů proti vykořisťovatelským podmínkám, které existují v evropském zemědělství. Podotkl, že největší problémy v současné době mají v řadě členských států EU zejména sezónní pracovníci, jako jsou například sběrači jahod. Přitom je evropské zemědělství do značné míry závislé na sezónních pracovnících. Poukázal na to, že mnoho z těchto sezónních pracovníků se potýká především s nejistými pracovními podmínkami. Podle Kristjana Bragansona se dá hovořit i o moderní otrocké práci. Zároveň ale konstatoval, že právě pandemie Covidu-19 odhalila vážná nebezpečí pro tuto profesi. Zejména jde o to, že sezónní pracovníci nemají stálý, ale jen částečný pracovní úvazek. Vždyť tito lidé pracují v určité zemi a po splnění úkolu přecházejí jinam, do dalšího státu, kde najdou pracovní uplatnění.
Na druhé straně Kristjan Bragason poznamenal, že zemědělsko-potravinářský sektor v období pandemie koronaviru prokázal svoji mimořádnou odolnost, pokud jde o zásobování trhu potravinami.
Kristjan Bragason dále uvedl, že pracovní podmínky v zemědělství, jsou ze strany ze strany EU, i jejích jednotlivých členských států podceňovány. Je to zejména vidět na zranitelných skupinách, jako jsou sběrači ovoce a zeleniny. Pokud jde o pracovní podmínky, nedobrá situace je v Německu, ale i jižních státech Evropy. Připomněl, že již o tom 30. Srpna jednal i Evropský parlament, který přijal usnesení o pracovních podmínkách sezónních pracovníků. Zdůraznil, že právě Společná zemědělská politika odmítá sociální dumping, takže by ochrana pracovních podmínek měla být všude respektována, což, mimochodem, vyžaduje i Mezinárodní organizace práce. Měl by to být pro zaměstnavatele určitý závazek. Prosazování vhodných pracovních standardů by mělo být samozřejmostí. Konstatoval, že tato pravidla je nutné zavést, a to jako minimum. Společná zemědělská politika, by se měla o tyto záležitosti postarat, podotkl.
V závěru svého vystoupení se Kristjan Bragason věnoval otázkám, které jsou definovány v rámci nové Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a přijaté Strategie z farmy na vidličku (Farm to Fork Strategy).
„Evropské zemědělství ve světle strategie Green Deal“ – s touto přednáškou vystoupil předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha, který uvedl, že hlavním cílem Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) je dosažení klimatické neutrality do roku 2050 s tím, že jedním z bezprostředních úkolů této politiky Evropské komise je snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 na 55 % oproti roku 1990, načež Evropský parlament nedávno to zvýšil na 60 %. Takže, definitivní schválení tohoto konkrétního cíle snížení emisí skleníkových plynů by mělo být vyřešeno na prosincovém summitu vrcholných představitelů EU.
Martin Pýcha dále uvedl, že pokud jde o CO2, země G20 představují přes 80 % celosvětových emisí, zatímco Evropská unie produkuje necelých 10 % CO2. Podle statistických údajů se v letech 1990 až 2016 celkové emise skleníkových plynů zvýšily o 60 %. Zároveň podotkl, že největšími producenty skleníkových plynů jsou také Čína a Indie. Přičemž Evropská unie emise skleníkových plynů snižuje. Za období let 1990 až 2016 to bylo o 27 procent.
Poté se Martin Pýcha věnoval otázce provázanosti zemědělství s produkce skleníkových plynů. Konstatoval, že zemědělství v EU je zodpovědné za cca 10 % celkového objemu produkovaných skleníkových plynů, přičemž z tohoto množství zemědělských emisí 70 % tvoří emise z živočišné výroby. Zdůraznil, že právě zemědělství a životní prostředí jsou v EU v daleko větším souladu než jinde ve světě. Doložil to i konkrétními čísly na svých slajdech, které promítal na obrazovky počítačů. Podle těchto údajů EU významně redukovala emise skleníkových plynů, a to od roku 1990 o více než 20 %. Podle Martina Pýchy Evropa již dnes plní, to co EU avizuje, že náš kontinent ambiciózní v omezení skleníkových plynů. Dalším konkrétním příkladem je produkce mléka, kdy v EU na jeden litr vyprodukovaného mléka připadá 1,3 kg emisí CO2, zatímco ve světě je to průměrně 2,4 kg.
V další části svého vystoupení Martin Pýcha uvedl, že jedním z hlavních cílů Zelené dohody pro Evropu je snížení používání průmyslových hnojiv o 20 %. Načež poznamenal, že Česká republika se v tomto směru v minulých letech velmi snažila, takže například ve srovnání s Německem dosahuje polovičních hodnot v používání průmyslových hnojiv. V této návaznosti Martin Pýcha konstatoval, že diskuse o tom, aby se snižovaly stavy hospodářských zvířat, abychom tímto způsobem snižovali emise, jsou, z našeho hlediska, nesmysl.
Dalším požadavkem EU je, podle Martina Pýchy, snižování používání pesticidů v Evropě o 50 %. Uvedl, že Česká republika se dlouhodobě snaží o snižování používání pesticidů, což se nám v posledních letech daří. Poznamenal, že když Evropská komise hovoří o snižování o snižování pesticidů o 50 %, toto Česká republika nemůže akceptovat. Protože jiné země EU spotřebují pesticidů 2krát až 3krát více než Česká republika. Takže, jiné členské země EU by měli, podle Martina Pýchy, spíše snižovat používání pesticidů, než naši zemědělci.
Obdobná situace je i v otázce používání antibiotik. Česká republika snížila mezi lety 2011 až 2016 množství používaných antibiotik pro veterinární použití s tím, že podle údajů z roku 2016 bylo průměrné množství antibiotik používaných v EU na dvojnásobné výši oproti České republice.
Dalším významným cílem Strategie Farm to Fark je zvýšit plochu půdy v ekologickém zemědělství na 25 %. Martin Pýcha to označil za ambiciózní projekt. Jde totiž o to, že v České republice přes 15 procent zemědělské půdy je v režimu ekologického zemědělství. Takže toto požadované navýšení na 25 % by znamenalo značný zásah do půdního fondu. Problém spočívá hlavně v tom, že zemědělští odborníci uvádějí, že ekologické zemědělství, oproti konvenčnímu, potřebuje zhruba dvakrát větší plochu na vyrobení stejného objemu produkce obilovin i olejnin. To by ve svých důsledcích vedlo i k poklesu zemědělské produkce.
Proto předseda Martin Pýcha k tomu dodal, že v Evropské unii v podstatě chybí studie dopadů politiky Green Deal na evropské zemědělství. Poznamenal, že návrhy Evropské komise týkající se strategií Farm to Fork a Strategie pro biodiversitu byly zveřejněny bez jakéhokoli posouzení dopadů na zemědělskou produkci, na ceny, na obchodní bilanci a na zabezpečení dostatku potravin pro zemědělský trh.
Podle názoru našich zemědělských odborníků ekonomické dopady těchto strategií se projeví v tom, že dojde ke zvýšení nákladů na zemědělskou produkci, ke zhoršení konkurence evropských zemědělců na trhu ve světě, dále ke snížení příjmů zemědělců, ke zvýšení cen potravin a také i ke zvýšení politiky protekcionismu v EU, což povede k různým konfliktům s dalšími zeměmi ve světě.
Podle Martina Pýchy je tedy nejvyšší čas, aby Komise zveřejnila posouzení dopadů svých návrhů. Rozbor těchto dopadů by měl být komplexní, tedy pohledu dopadů všech strategií, nikoliv každé samostatně, a měl by být i nezávislý na politickém tlaku, ať již ze strany Evropské komise či Evropského parlamentu. Všechna tato opatření by měla být zvážena, zda přinesou požadovaný efekt.
„Význam živočišné výroby v Českém zemědělství při zajišťování potravinové bezpečnosti“ – to byl název přednášky člena představenstva Agrární komory ČR a generálního ředitele akciové společnosti RABBIT Trhový Štěpánov Zdeňka Jandejska. V úvodu svého vystoupení Zdeněk Jandejsek zdůraznil, že živočišná výroba je pro další rozvoj zemědělství velmi potřebná, neboť rostlinná a živočišná výroby existují spolu v naprosté symbióze. Hnůj, který vzniká v rámci živočišné výroby, je totiž skvělé hnojivo, neboť zkypří půdu, která právě potřebuje tuto organickou hmotu. Naopak bez organické hmoty klesá úrodnost půdy. Proto Zdeněk Jandejsek odmítá názory českých poslanců a některých europoslanců, že živočišná výroba by se měla omezovat, protože škodí životnímu prostředí. Tyto jejich názory jen potvrzují jejich absolutní neznalost o zemědělství.
Pokud jde o snižování živočišné výroby u nás, docházelo k ní, podle Zdeňka Jandejska již od roku 1990 a zejména po vstupu do EU v roce 2004, a to díky tomu, že se u nás snižovaly stavy hospodářských zvířat. Zároveň k tomu uvedl, že pokud jde o dojnice, tak v roce 1989 jsme jich měli 1.247.000 kusů, dnes jich máme 362.000 kusů. V případě prasnic jich v roce 1989 bylo 312.000 kusů, dnes jich máme 87.700 kusů. U nosnic vajec jich bylo v roce 1989 16.699.000 kusů, dnes je jich 5.260.000 kusů. Načež konstatoval, že obrovský pokles v mléčné výrobě, k němuž díky poklesu stavu krav došlo, nemá ve světě obdoby. Obdobná situace je částečně i na Slovensku. Nyní se budou k tomu blížit i Rumuni a Bulhaři.
Přičemž k tomu dodal, že podpory v případě bývalých starých zemí (EU14) jsou mnohem vyšší, v řadě případů až čtyřnásobně. Ke snížení počtu stavů hospodářských zvířat u nás došlo především tím, že se otevřel náš prostor pro zahraniční dodavatele a prostor pro likvidaci českého zemědělství. Většina starých zemí EU nejen, že nesnížila stavy hospodářských zvířat, ale navýšila je, a to několikanásobně. Poté přešel Zdeněk Jandejsek ke srovnání výroby vybraných zemědělských komodit v ČR, SRN a Nizozemí na 100 ha zemědělské půdy. V prvé řadě je to výroba mléka na 100 ha zemědělské půdy v tis. litrů. V České republice je to 75 tis. l., v Německu 170 tis. l., což je 2,3krát více, a přitom má Německo nižší užitkovost, než má Česká republika. Třetí zemí v pořadí je Nizozemí. Kde je to 680 tis. l., což je 9,8krát více. Z těchto údajů je vidět, že snižování živočišné výroby, to je počtu kusů hospodářských zvířat, je nesmysl, konstatovat Zdeněk Jandejsek. Podle něho by se nad tím měli čeští politici zamyslet.
Podle Zdeňka Jandejska je to obdobné i u vepřového masa. V České republice se vyrobí 75 kg masa na 100 ha zemědělské půdy, Německo 326 kg (5,3krát více) a Nizozemí 690 kg, což je 11krát více.
Zdeněk Jandejsek tuto situaci komentoval v tom smyslu, že se během uplynulých let Česká republika v podstatě nechala zatlačit do pozice, kterou naši zemědělci rozhodně nechtěli původně připustit. Proto ho velice mrzí, když čeští europoslanci nedokáží využít těchto údajů při jejich argumentaci v Evropském parlamentu a postavit se tak za zájmy našich zemědělců.
Zdeněk Jandejsek se dále věnoval otázce zabezpečení soběstačnosti v základních potravinách. Načež konstatoval, že oproti plné soběstačnosti v roce 1990, jsme soběstační v mléce a mlékárenských výrobcích včetně jejich spotřeby v cukrárenském a pekárenském odvětví na 90 %, ve vepřovém, mase na 39 %, v drůbežím mase na 57 %, ve spotřebě vajec na 56 %, v hovězím mase na 100 %, ale spotřeba masa je 7,8 kg/rok, zatímco v roce 1990 bylo 23,5 kg/rok.
Zdeněk Jandejsek tato čísla doplnil úvahou, že tyto údaje ukazují, že je zapotřebí jít cestou zvýšení soběstačnosti, a to na úrovní 80 až 90 % v základních komoditách. Podle něho by česká vláda a Parlament měly chtít dosáhnout tohoto stavu. Vždyť, jako Česká republika máme vynikající podmínky pro další rozvoj zemědělské výroby. Naopak, měli bychom přemýšlet spíše o tom, jak dosáhnout určitého exportu našich zemědělských komodit. Zkrátka, měli bychom tímto způsobem myslet na budoucnost českého zemědělství a tím potažmo i celé naší republiky.
Mezinárodní konference „Budoucnost evropského zemědělství 2020“ se zúčastnila i řada přednášejících ze zahraničí. Byli to tito poslanci Evropského parlamentu Marco Dreosto, který vystoupil s prezentací na téma „Biodiverzita a zemědělství, perspektivy a možná řešení zastavení úbytku druhů na obhospodařované půdě“. Dále to byl Gilles Lebreton, který hovořil na téma „Francouzské zemědělství čelící Evropské unii“. Třetím v pořadí byla poslankyně Jöelle Mélin, která vystoupila s přednáškou „Strategie EU Z farmy na vidličku, skvělá příležitost k uskutečnění naší vize lokalizace“.
Kromě toho dalším zahraničním účastníkem byl Arnold Puech d´Alissac, který, z titulu prezidenta Mladých farmářů ve Francii, hovořil na téma „Green Deal jako výzva pro evropské zemědělství“.
Důkaz o tom, že organizátoři konference zabrousili i do zdánlivě odtažitých oblasti evropského zemědělství bylo i vystoupení politické expertky pro divokou zvěř pro Evropskou federaci pro lov a ochranu přírody (FACE) Sabriny Dietz, jejíž příspěvek byl věnován tématu „Návrat vlka: výzvy pro venkov“. Ve svém vystoupení popsala situaci s návratem vlků v Evropě, ale i v České republice. Uvedla, že vlk je chráněné zvíře, takže soužití vlků a farmářů, kteří chrání svá hospodářská zvířata, není jednoduchá záležitost. Jde totiž o to, že názory na význam vlků v přírodě se liší, a to jak u městských obyvatel, tak u lidí, žijících na venkově. Sabrina Dietz prohlásila, že by měl být více slyšen i hlas lidí venkova.
Konference se také zúčastnilo i několik dalších odborníků z České republiky. Ti se posluchačům snažili vysvětlit, jak se konkrétní obor jejich činnosti svým způsobem promítá do oblasti zemědělství a života na venkově.
S příspěvkem „O rybách, rybářích a vydrách“ vystoupil Pavel Vrána z Českého rybářského svazu, který hovořil o tom, jakou škodu rybářům způsobují dravé vydry, které rovněž patří mezi chráněná zvířata. Zároveň uvedl, že pro řešení tohoto problému, není z hlediska platné legislativy, jednoduchá rada. Doporučil, že opatření na ochranu ryb se bude muset stanovit pro každý rybník zvlášť, aby bylo efektivní.
Dalším účastníkem byl Tomáš Vrška, ředitel Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny Mendelovy univerzity v Brně, který přednesl příspěvek pod názvem „Polyfunkční lesnictví budoucnosti potřebuje politickou i finanční podporu“, který se věnoval skladbě a výsadbě lesů, a to v souvislosti s dalším možným fungováním lesního hospodářství u nás.
Ředitel společnosti ENKI Jan Pokorný zakončil odpolední část konference svým příspěvkem, který přednesl na téma „Zemědělci a lesníci svým hospodařením rozhodují o množství a kvalitě odtékající vody a regionálním klimatu“. V něm v podstatě reagoval na současnou situaci, kterou pociťuje České republika z hlediska fungování vodního hospodářství u nás, a to jak v souvislosti s činností zemědělců, případně lesníků, ale i z pohledu našich občanů ve městech i na venkově.
Závěr konference přirozeně patřil Ivanu Davidovi, který se své role moderátora zhostil velmi profesionálně a dokázal vést odborné diskuse k jednotlivým příspěvkům přednášejících s tím, že dokázal vždy najít ty nejzávažnější problémy, které bylo potřeba dovysvětlit.
Vlastní průběh mezinárodní konference „Budoucnost evropského zemědělství 2020“ najdete na facebooku konference pod tímto názvem.
