Myšlenka ochrany životního prostředí se v loňském roce v Evropské unii projevila přijetím koncepce European Green Deal neboli Zelené dohody pro Evropu. Do jaké míry tato koncepce, která je vytýčena do roku 2050, ovlivní nejen evropské, ale i české zemědělství a potravinářství?

Tato koncepce Green Deal obsahuje dvě základní strategie: »Z farmy na vidličku« a Strategii pro biodiverzitu. Zároveň i několik dalších strategií se specifickým zaměřením. V první řadě musím poznamenat, že myšlenka ochrany životního prostředí zní velmi hezky, ale problém koncepce politiky Green Deal spočívá v tom, že jde v podstatě o jakési, dá se říci, politické usnesení, které vytyčilo řadu konkrétních opatření, které chce promítnout do legislativy členských zemí, ale bez odborné analýzy jejich konkrétních dopadů do ekonomiky, ale i života v celé EU. Tudíž i do evropského zemědělství a potravinářství.

Ano, ochrana životního prostředí je nutná záležitost, to si všichni uvědomují, ale měla by se dělat s rozmyslem, a nikoliv formou obecných proklamací, které v řadě konkrétních případů mají ve skutečnosti spíše negativní než pozitivní dopady. Mimochodem, jedním z těchto příkladů jsou různá omezení používání některých chemických přípravků na polích. Přitom aby zemědělci ochránili svoji úrodu a dokázali vyprodukovat potraviny pro evropský trh, musela EU některá z těchto opatření obejít výjimkami, protože je nelze nahradit jinými postupy.

Pokud jde o současný návrh koncepce Green Deal, jejím výsledkem bude, že dojde ke snížení zemědělské produkce, některé analýzy hovoří o 20 %, možná až o 40 %. Z praktického hlediska je to opravdu hodně. Přitom je nutné tato nová opatření promítnout do celkového srovnání s celosvětovou zemědělskou výrobou a produkcí. Vždyť kvůli »zeleným« opatřením EU sníží výrobu, zatímco světová konkurence, to je USA, Izrael, Austrálie, Nový Zéland a některé další země, svoji zemědělskou výrobu zintenzivňují a zvyšují. Tím budou mít daleko lepší ekonomickou pozici pro získání trhu v řadě jiných zemí světa.

EU hrozí ztráta některých trhů. Ale jaké konkrétní ekonomické dopady to bude mít v České republice?

Když se ptáte na ekonomické dopady v České republice, musím vám odpovědět, že někdo toto omezení zemědělské výroby a s ním spojený růst nákladů, který se potažmo promítne i do potravinářské výroby, bude muset nakonec zaplatit. V konečném důsledku to ovšem bude spotřebitel! Vždyť potraviny, které půjdou na trh, výrazně zdraží, přičemž jdou zde náznaky, že v určitých konkrétních komoditách třeba ani nebudou k dispozici v potřebném objemu. Takže výsledkem bude, že to nakonec pocítí spotřebitel ve své peněžence.

To zní velice tvrdě! Ale leckdo vám může namítnout, že cílem této nové koncepce EU je přispět k tomu, aby Evropa, a tudíž i česká kotlina, nadále vzkvétala…

Musíme si celou záležitost rozebrat ekonomicky. Jakmile nastane pokles zemědělské produkce o 20 až 40 %, a v některých komoditách dokonce i o více, přirozeně že vzrostou ceny vyprodukovaných zemědělských komodit. To se logicky projeví i tím, že potravinářům vzrostou náklady na potravinářskou výrobu. Řekl bych, že to je první část růstu nákladů, které se dále projeví v tom, že porostou i ceny, za něž budou potravináři nabízet potraviny do obchodní sítě.

Ale dodejme, že existuje i druhá část toho faktu, proč potravinářům porostou náklady. Ta se totiž týká vnitřních ekonomických podmínek potravinářské výroby. To je růst cen surovin, energií, ale i mezd. Výsledkem toho všeho bude, že vzrostou ceny potravinářských výrobků. Tedy v podstatě potravin, které čeští potravináři nabízejí obchodníkům, a to převážně zahraničním obchodním řetězcům. A to především z toho důvodu, že řetězce u nás vlastní naprostou většinu supermarketů a hypermarketů. Říká se, že přes 90 % českého trhu. Takže vzniká otázka, jak zareagují na růst cen nabízených potravin obchodníci, tedy převážně řetězce? Nabídku těchto potravin ve svých supermarketech a hypermarketech zdraží, a to našim spotřebitelům. Jejich postup je logický. Nechtějí přijít o své marže a zisky.

Někdo by sice mohl namítnout, že i tyto řetězce, vzhledem ke složité situaci kvůli pandemii koronaviru, by mohly také snížit svoje marže, aby ceny potravin pro spotřebitele zůstaly zachovány na stejné úrovni. Ale proč by to dělaly? I vedení těchto řetězců u nás je pod tlakem svých mateřských firem, aby i nadále byl odváděn zisk do sídla těchto společností v dané, konkrétní zemi. Myslím si, že obchodníci velkou vůli ke snižování marží mít nebudou.

Existuje vůbec nějaká možnost, aby se potraviny pro spotřebitele nezdražovaly?

Ano, přirozeně, že zde existují dvě možné cesty, jak potraviny nezdražovat. Tou první je jít cestou až do záporné DPH. Mimochodem, toto se běžně dělalo za minulého režimu. Ale nyní k tomuto rozhodnutí nevidím žádný důvod, a to zvláště za současné ekonomické situace.

Druhou variantou je jít cestou zvyšování sociálních nákladů, což se především týká růstu mezd či přidělování různých sociálních příspěvků. Ale není zde příliš mnoho nadějí, že tak stát nakonec učiní. Vždyť tak výrazné záporné schodky státního rozpočtu příliš manévrovacího prostoru nedávají.

Zde bych podotkl ještě jednu věc. Tím se však dostáváme k vaší původní otázce, jak se konkrétně projeví Green Deal do zemědělské a potravinářské politiky. Prakticky to znamená, že porostou náklady téměř na všechno. O tom to prakticky je!

Zároveň zde musím upozornit, že snížení objemu produkce zemědělské výroby, a tím potažmo i potravin, může mít i značné negativní dopady na zásobování našeho trhu potravinami. Jsme potom i u další základní otázky, to je, zda naši potravináři budou mít dostatek surovin pro český trh, a potažmo, budou mít i co vyvážet do EU? To jsou otázky, na které dojde, až nastane zavádění konkrétních opatření, které jako principy stanovila koncepce Green Deal, a které do konkrétní činnosti promítne nová Společná zemědělská politika EU (SZP), která tyto principy musí zapracovat do konkrétních opatření.

V souvislosti s tím, jak zemědělci poukazují na snižování produkce zemědělské výroby, a následně i výroby českých potravin, otázka zásobení našeho trhu potravinami nabývá na obrovském významu. Vždyť právě pandemie koronaviru na jaře loňského roku naprosto přesně ukázala, že košile je bližší než kabát, a že některé státy EU si svoji produkci hlídaly samy pro sebe, pro svoje vlastní občany. Navíc tehdy také docházelo k zastavování kamionů během jejich cesty, než dorazily do svého cíle. To vše podtrhuje myšlenku dosažení soběstačnosti v základních potravinách, jak na to zemědělci upozorňují. Ovšem s tím, že tuto soběstačnost je nutné vytvořit správně nastavenými ekonomickými podmínkami, a nikoliv nařizovat zákonem.

Jako potravináři jste se vždy snažili o narovnání obchodně-dodavatelských vztahů mezi producenty potravin a obchodníky. Co k tomu můžete dodat dnes?

V prvé řadě to bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet celková makroekonomická situace v České republice. V současné době kvůli pandemii je obchodní síť u nás pod obrovským ekonomickým tlakem. Avšak existují určité cesty, jak napomoci narovnání vztahů mezi producenty a výrobci na straně jedné a obchodníky na straně druhé. Příkladem zde je iniciativa Potravinářské komory ČR, kdy jsme před několika lety prosadili přijetí zákona o významné tržní síle, který tuto situaci pomohl napravit. Definováním povinností pro dodavatele potravin a pro obchodníky se sledovalo celkové zlepšení těchto vztahů, i když, podle mého názoru, tyto vztahy úplně vyrovnané dosud nejsou. Jde o to, aby obchodníci pochopili, že nelze vše prosadit, jak si oni přejí.

Současný problém spočívá v tom, že byl přijatý obdobný zákon pro celou EU, který však v některých paragrafech není tak dobře propracovaný, a řekl bych, že má nižší kvalitativní úroveň, než jsou příslušné paragrafy českého zákona. Nicméně pro Českou republiku je zákon EU závazný.

Pokud jde o zastoupení českých potravin na pultech regálů v obchodech, musím poznamenat, že díky úsilí českého státu, ale i Agrární komory ČR a Potravinářské komory ČR, vznikla u nás daleko masivnější podpora, aby se na pulty supermarketů a hypermarketů dostaly naše regionální potraviny. Mají dnes mnohem větší prostor, než měly v minulosti. Přesto je potřebné daleko více vyjednávat s vedením řetězců, aby měly větší zastoupení na regálech těchto obchodů. Myslím si, že toto je lepší cesta než zvyšovat podíl českých potravin na pultech obchodů cestou zákona, jak se tomu stalo nedávno. Mimochodem, stačí se podívat k sousedům. Vždyť Němci konzumují především německé potraviny a Rakušané zase rakouské. To by si čeští spotřebitelé měli uvědomit také. Když je budou chtít oni, tak jim budou i řetězce dávat větší prostor na pultech svých supermarketů a hypermarketů.

Poslanecká sněmovna před několika dny schválila novelu zákona o potravinách a tabákových výrobcích. Co od ní očekáváte?

Novela tohoto zákona má dvě základní myšlenky, o nichž je potřeba hovořit. V první řadě jde o dvojí kvalitu potravin. Ta se týká toho, že u nás, ale i v některých dalších zemích EU, zejména těch, které přistoupily do EU v roce 2004 a později, se prodávají potravinářské výrobky, které mají stejný název, jako v původních zemích EU14, ale v zemích střední a východní Evropy mají jinou kvalitu obsahu. Tytéž potraviny mají prostě jinou chuť a složení ve Španělsku či v Nizozemí nebo v Německu, a jinou chuť a složení u nás. Jde o to tuto situaci napravit. Sice podotýkám, že všechny výrobky na světě nemohou být úplně stejné, to ani nejde. Ale určité normy a postupy by se měly dodržovat. Česká republika dlouhodobě o těchto záležitostech jedná s orgány EU a v současnosti má i vytvořenou metodiku, jak dvojí kvalitu kontrolovat. Myslím si, že je to na dobré cestě. Jde o to definovat, co je dvojí kvalita potravin, a co není.

Problém výrobců je, a v rámci nadnárodních řetězců to často ani netuší, jak například jejich výrobek v Portugalsku vypadá a jak se ve skutečnosti liší od toho v Belgii nebo na Slovensku. Řetězce si tyto informace nesdělují. Pro tyto případy by se měly vymyslet nějaké postupy, jak tuto situaci v celé EU sladit. Výměna informací, to je řešení. Je však třeba to legislativně upravit.

Pokud jde o druhou část této novely, to je procentuální zastoupení českých potravin na pultech supermarketů a hypermarketů, Potravinářská komora ČR to vidí tak, že vztahy mezi obchodníky a potravináři lze nejlépe řešit ekonomicky, obchodně, nikoliv nařízením zákona o procentuálním zastoupení počtu českých potravin. Nechci zde opakovat argumenty obchodníků, ale sama komisařka Evropské komise Věra Jourová uvedla, že zákon v této podobě je v rozporu s unijním právem. Takže čekáme, že se nakonec vše vyřeší. Ještě bych chtěl dodat, že české potraviny patří v EU k těm nejkvalitnějším, a z hlediska zdravotní nezávadnosti k těm nejzdravějším, toto by měla být ta správná cesta, díky níž budou prosazovány na našem i evropském trhu.