Česká republika je již několik let, pokud jde o produkci základních potravin, nesoběstačná. Projevuje se to zejména podstatně nižším zastoupením tuzemských potravin na pultech obchodů, zejména supermarketů a hypermarketů, a to ve srovnání se zahraniční produkcí, kterou k nám dovážejí zahraniční obchodní řetězce. Právě k možnému řešení této otázky byl zaměřen rozhovor deníku Právo s prezidentem Agrární komory ČR Janem Doležalem, který vyšel 29. května 2021.
V úvodu rozhovoru Jan Doležal uvedl, že základním úkolem zemědělců je zajistit dostatečné množství potravin pro obyvatele České republiky. O což se také, a to přes všechny překážky, naši zemědělci snaží. Načež konstatoval, že současně jsou ale součástí tržní ekonomiky, stejně jako jiné obory, a úspěch jejich podnikání určuje především poptávka. Zaměřují se proto na produkci toho, co lze bez problémů prodat a rovněž i toho, co je pro ně ekonomicky rentabilní.
Přičemž Jan Doležal zároveň dodal, že nikoliv za cenu špatné péče o zvířata nebo krajinu, jak občas ve veřejném prostoru zaznívá. Zemědělci samozřejmě dodržují v živočišné výrobě principy welfare neboli pohody chovaných zvířat s tím, že v rostlinné výrobě se drží osevních postupů a standardů péče o krajinu, které jim stanovují zákony. Často jdou iniciativně nad jejich rámec. Ostatně za jejich porušení by nejenom dostali postih, ale byli by sami proti sobě, kdyby to nedělali, protože půda je nejen jejich základním výrobním prostředkem, ale také odkazem předchozích generací a závazkem vůči těm příštím.
Na další otázku redakce, v čem tudíž spočívá problém, Jan Doležal odpověděl, že v první řadě je potřeba říci, že nízká soběstačnost České republiky u některých komodit je dlouhodobým nepříznivým trendem, který se nevyřeší takzvaně lusknutím prstu. Za hlavní problém českého zemědělství považuje Agrární komora ČR dlouhodobě neudržitelné podmínky pro odbyt produkce, které v tuzemsku určují velké obchodní řetězce. Dodavatelé mohou často být rádi, když jim obchodníci zaplatí alespoň výrobní náklady za dodané zboží. Typickým příkladem letošního roku byly brambory, které zemědělci do balíren prodávali za výrazně podnákladové ceny. Proto se také na jaře rozhodli alespoň částečně produkci prodat na přímo ze dvora za ceny, které jsou výrazně pod cenami běžného obchodu. Většina zákazníků však, a celkem logicky, preferuje pohodlný nákup v řetězci, kde je všechno na jednom místě a kam si mohou kdykoliv podle aktuální potřeby zaskočit.
Redakce se dále zeptala, jak tuzemským zemědělcům, obchodníci zdůvodňují nízké ceny a je-li problém s kvalitou nabízených českých potravin? Jan Doležal k tomu odvětil, že to je spíše otázka pro samotné obchodní řetězce, kdy by bylo dobré se jich zeptat na politiku jejich nákupů. Načež dodal, že v České republice je zatím primárním impulsem pro chování zákazníka cena a hlavním lákadlem pak slovo „akce“. Stačí se podívat na letáky, které týden, co týden zaplavují schránky našich občanů. To ale, podle Jana Doležala, ve svém důsledku komplikuje situaci nejen zemědělcům, ale také zpracovatelskému průmyslu, který se často poohlíží po vstupní surovině v zahraničí, která je vzhledem k vyšším produkčním podporám v ostatních zemích EU cenově výhodnější.
Načež konstatoval, že s těmito levnými dovozy, pocházejícími z produkce, která se uskutečňuje za skryté podpory národních vlád, čeští zemědělci soupeřit prostě nemohou. Takzvaný jednotný trh tak je výrazně deformován a zásadně ovlivněn v náš neprospěch.
Jan Doležal zároveň odmítá tvrzení, že by české potraviny byly méně kvalitní nebo nekonkurenceschopné. Jejich kvalitu naopak dokazují výsledky nezávislých testů a české potraviny mají úspěch i v mezinárodním srovnání. Například v žebříčku Global Food Security Index, který nedávno zveřejnil na svém webu prestižní britský týdeník The Economist, skončila Česká republika na pátém místě za 113 hodnocených zemí. Předstihlo ji pouze Finsko, Irsko, Nizozemsko a Rakousko. Žebříček zohledňuje vedle kvality a bezpečnosti potravin v jednotlivých zemích také jejich dostupnost a cenovou dosažitelnost pro obyvatele. Hodnotí také přírodní zdroje a jejich odolnost a v této kategorii se Česká republika umístila dokonce na čtvrté příčce v porovnání s ostatními zeměmi světa.
Další část rozhovoru směřovala k základní otázce, to je, proč se někteří poslanci pokoušeli formou novely zákona o potravinách prosadit na pultech obchodů o velikosti nad 400 m2 vyšší podíl českých potravin, přičemž neuspěli. Jan Doležal k tomuto uvedl, že objektivní důvody pro zákon na podporu domácí produkce existují, část z nich již vysvětlil v předchozí části rozhovoru. Zdůraznil, že Agrární komora ČR v principu podporuje všechny podobné snahy, i když nebyla předkladatelem těchto konkrétních návrhů. „Jsme nicméně rádi, že pozměňovací návrhy pojmenovaly dlouhodobý problém, který je potřeba řešit, a tím je zastoupení domácí produkce v regálech obchodů. Rozvířili tak veřejnou diskuzi, která by, jak pevně věřím, měla přispět k poznání spotřebitelů, jaké vlastně současné zemědělství a potravinářství je, jak se vyvíjí, kam dospělo a jak moderní sektory jde.“ Načež dodal, že současné povědomí je v naší veřejnosti poněkud zkreslené a zemědělcům se těžko obhajuje mylná domněnka některých spotřebitelů, že potraviny se v obchodě jednoduše „objeví“ bez vazby na prvovýrobu a zpracování. Proto také Agrární komora ČR chce v této debatě o podpoře českých potravin pokračovat, přičemž jde především o narovnání dodavatelsko-odběratelských vztahů. To by si naše veřejnost, podle Jan Doležala, měla uvědomit. Jan Doležal dále k tomu uvedl, že Agrární komora ČR uvítá řadů nápadů a námětů k této otázce, a to zejména z řad odpůrců zamítnutých návrhů, tedy jak zvýšit potravinovou soběstačnost České republiky a motivovat naše zemědělce k pěstování plodin, u nichž není na rozdíl od základních rostlinných komodit zaručen odbyt. Velký potenciál z hlediska ekologické a ekonomické udržitelnosti tuzemského zemědělství vidí Agrární komora ČR v možnosti zvýhodnění lokálních producentů při výběrových řízeních u stravovacích zařízení zřízených státem nebo krajem. Podle Jana Doležala tak zemědělce motivovat, aby přešli od jednoduché polní výroby a pěstování ekonomicky rentabilních komodit a zaměřili se opět na větší pestrost produkce, a tedy i nabídky.
Jan Doležal poté přešel k pojmu „Z farmy na vidličku“, které je heslem nové strategie Evropské unie, která si klade za cíl zkracovat vzdálenost mezi zemědělcem a spotřebitelem, a má, kromě snížení plýtvání potravin, vést také ke snížení uhlíkové stopy. Ostatně podobně to nyní funguje v sousedním Rakousku, kde velká část tuzemské produkce putuje na lokální trhy a na pultech obchodních řetězců je téměř výhradně rakouská produkce.
Následovala otázka, jak zajistit férovější podmínky pro odbyt českých zemědělců ve větším rozsahu než jen u institucí zřízených státem? Jan Doležal odpověděl, že zemědělcům by lepší vyjednávací pozici ve vztahu k obchodníkům mohla přinést evropská směrnice o nekalých obchodních praktikách, kterou bychom měla, podle unijního práva, co nejdříve transponovat do národní legislativy, respektive do novely zákona o významné tržní síle. Upozornil, že zákonodárci na to měli čas do začátku května letošního roku a termín nebyl splněn. Zmíněná směrnice například stanovuje povinnost kupujících zaplatit dodavatelům za zboží podléhající rychlé zkáze nejpozději do třiceti dnů po dodání. Dále posiluje práva dodavatelů při zrušení objednávky na poslední chvíli ze strany kupujícího nebo při příležitosti jiných neočekávaných změn smluvních podmínek. Současně za nekalou obchodní praktiku směrnice označuje také situaci, kdy kupující nutí dodavatele podílet se na nákladech za slevové akce, což bývá podle našich informací častým zvykem tuzemských obchodníků.
Směrnice narozdíl od nařízení navíc umožňuje členským státům určitou míru flexibility při transpozici do národní legislativy. V případě této směrnice je tak možné rozšířit minimální seznam nekalých obchodních praktik a přizpůsobit ho situaci v České republice.
Na otázku „Co tím myslíte?“ Jan Doležal odvětil, že opakovaným nešvarem tuzemských velkých obchodníků je, podle zcela konkrétních informací z členské základny Agrární komory ČR, tedy reálných společností, především odběr zboží za podnákladové ceny. Tuzemští dodavatelé do obchodních řetězců se dále potýkají s nuceným příspěvkem na propagaci pod hrozbou omezení nebo dokonce ukončení spolupráce, povinným příspěvkem na umístění zboží do regálu či nutností odebrat si zpět zboží, které obchodník nedokázal prodat. Zároveň konstatoval, že přesto, že řada tzv. nekalých praktik je zákonem výslovně zakázána, k jednání, které splňuje tuto definici, stále dochází. „Nedávno jsme v rámci členské základny dělali průzkum s praktikami, které považují ze strany obchodníka za nespravedlivé, se během svého podnikání setkalo 55 procent dotázaných a více než třetina z nich uvedla, že se něco takového děje pravidelně. Tento tlak je dlouhodobý a zemědělce a potravináře ekonomicky zcela zásadně ovlivňuje. K tomu bych ještě doplnil, že mnoho firem tuto praxi neustálo, dospělo k rozhodnutím přestat s řetězci obchodovat a raději si našlo jiné distribuční cesty,“ uvedl Jan Doležal.
Redakce se tudíž zeptala, zda to nejde řešit jinak než regulací v podobě zákona? Načež prezident Agrární komory ČR vysvětlil, že v České republice ovládá podle údajů Evropské komise 75 procent maloobchodního trhu pouze jedenáct velkých obchodních řetězců. Prodejen spadajících pod velké obchodní řetězce je v současnosti v České republice více než 1500. Dlouhodobě Česká republika patří mezi státy s největší prodejní plochou v přepočtu na obyvatele, přičemž dnes se řetězce začínají orientovat na menší prodejny v menších městech. Většina obyvatel tak musí nevyhnutelně nakupovat právě tam. Zemědělci a potravináři tak nemají, podle Jana Doležala, na výběr a musejí svoji produkci nabídnout právě takzvaným velkým hráčům. Ti pak diktují podmínky, včetně výkupní ceny, která je často nižší, než jsou skutečné výrobní náklady!
Na další připomínku redakce, že některé potraviny v poslední době zdražují, takže si zemědělci mohou polepšit, Jan Doležal reagoval tak, že je to sice pravda. Ale zvyšují se ceny potravin v obchodech, nikoliv u zemědělských výrobců, přestože se jedná o producenty základních surovin pro výrobu potravin. Přitom konstatoval, že inflace v dubnu vystoupila na 3,1 procenta, což je nejvíce od loňského září. Zdražování se navíc nyní týká především potravin, které se v tomto období roku obvykle do České republiky dovážejí ve větší míře. Jde například o papriky nebo rajčata. Uvedl, že jakmile čeští zemědělci sklidí svou produkci a začnou ji nabízet do prodeje, dochází obvykle ke zlomu a k opačnému trendu ve vývoji cen potravin. Dalším konkrétním příkladem může být také dlouhodobě stagnující výkupní cena mléka na úrovni zhruba 8 až 8,50 korun za litr, která již nepokrývá ani vstupní náklady jako rostoucí cenu práce či zvýšené náklady chovatelů dojených krav zapříčiněné vícenáklady kvůli protipandemickým opatřením.
Současně Jan Doležal zdůraznil, že spotřebitelská cena a farmářská cena jsou dvě odlišné věci a není pravidlem, že kopírují stejný vývojový trend. Jako příklad si můžeme vzít již zmíněné brambory. Za první čtyři měsíce letošního roku je zemědělci prodávali podle dat Českého statistického úřadu průměrně za 3,85 koruny za kilogram, zatímco v obchodech stály konzumní brambory ve stejném období 12,93 koruny za kilogram. To znamená, že cena základní suroviny od zemědělce se na té konečné pro zákazníka podílela pouze necelou třetinou. Rozdíl mezi oběma cenami činí vedle nákladů na obaly, převoz nebo uskladnění přirážka velkých obchodů. Její přesnou výši ale redakci deníku Právo nesdělil, protože si ji velcí obchodníci zcela pragmaticky nechávají jen pro sebe.
Takže redakce se v závěru rozhovoru redakce zeptala prezidenta Agrární komory ČR na to, zda má, tedy vůbec z pohledu spotřebitele, smysl kupovat české potraviny? Jan Doležal, jménem Agrární komory ČR, k této otázce odvětil, že určitě má. Zvláště v případě, že si zákazník najde svého producenta potravin a kupuje přímo od něj, tedy bez prostředníka. Ani nákup českých potravin v obchodních řetězcích nicméně není špatnou cestou, jak místní zemědělce a potravináře podpořit a přispět tak k lokální zaměstnanosti a pestřejší krajině. Je však třeba, aby spotřebitel znal skutečnou cenu potravin a věděl, jaké procento z prodejní ceny putuje samotným zemědělcům. „Za tímto účelem jsme se rozhodli rozjet informační kampaň, která bude upozorňovat na rozevírající se nůžky mezi cenou farmářskou a cenou na pultech obchodní řetězců. Zároveň chceme obchodní řetězce hodnotit z pohledu férovosti vůči dodavatelům, aby si zákazník mohl udělat lepší představu o tom, kdo to s láskou k Česku myslí upřímně a kdo zůstává jen u líbivých proklamací,“ prohlásil Jan Doležal.
