V seriálu Parlamentních listů „potravinová soběstačnost a suverénní stát“ byl v sobotu zveřejněn rozhovor s výkonnou ředitelkou pro Společnou zemědělskou politiku Agrární komory ČR Jarmilou Dubravskou, který byl věnován otázce zákazu klecových chovů v České republice, což je téma, které právě v těchto dnech projednávají poslanci, neboť je to jasně definovaný požadavek ochránců zvířat.
První otázka Parlamentních listů směřovala k tomu, co Jarmila Dubravská říká snaze lidí přiblížit se přírodě a mít ve městech včelstva nebo pěstovat vlastní zeleninu?
Expertka Agrární komory ČR odpověděla, že vůbec nechce žádným způsobem „znevažovat“ všechny aktivity, které dnes propagují například městské zahrady či včely ve městech a další. Je dobré, že část lidí, kteří žijí ve městech, si díky těmto aktivitám uvědomuje, že proto, abychom získali potraviny, je nutná lidská práce. Že není samozřejmostí mít med a jen díky tisícům včel (přičemž každá z nich žije jen několik týdnů a hynou z přepracování, pokud se nepočítají zimní včely, které pomáhají přežít matce, a tudíž i celému včelstvu a žijí půl roku), které pracují jako jeden celek, si můžeme dopřát ten pravý med, který není směsí medu domácího a „medu“ ze třetích zemí. Přičemž vysvětlila, proč slovo „med“ dala do uvozovek, protože je to proto, že často nejde med z dovozu, ale jen o napodobeninu, což je patrné zejména z ceny takového produktu. Podle Jarmily Dubravské jsou tyto aktivity dobré i proto, aby si každý člověk mohl uvědomit, že je třeba velké množství úsilí, abychom získali kvalitní a zdravé potraviny. Ale zároveň je to dobré i proto, abychom si uvědomili, že je nesmysl vracet se desetiletí či století zpět v naší historii.
Na otázku, jak to myslí, Jarmila Dubravská, odvětila, že je stále více je slyšet hlasy z různých neziskových organizací a dobrovolných sdružení, které jsou často podporovány z daní nás všech, ale ne vždy pracují pro dobro nás všech, a které požadují, aby chovatelé hospodářských zvířat něco dělali nebo naopak aby něco nedělali. Ve většině případů jde o lidi, kteří nemají žádné zkušenosti v zemědělství či žádné vzdělání v daném oboru. Přičemž expertka Agrární komory ČR nepovažuje za zkušenost v chovu hospodářských zvířat to, že někdo chová doma akvarijní rybky, exotické ptactvo nebo zachránil kotě z útulku. Podle ní je to sice hezké a citlivé postarat se o zvířata, ale je to hobby, ne adekvátní praxe. Zároveň k to u dodala, že právě tito lidé, díky sociálním sítím, ale také díky vystoupením v různých televizích, ovlivňují mnoho dalších našich spoluobčanů.
Na otázku, aby uvedla určitý praktický příklad nesmyslných nápadů těchto „ochránců zvířat“, uvedla, že k nejrůznějším zvláštním nápadům patří například vypustit všechny nosnice do přírody, a tak získávat vejce na konzumaci. Přitom podotkla, že v tomto případě by bylo lidštější ty slepice raději zabít, než je nechat „napospas“ predátorům, různým nemocím a zejména úhynu z velkého stresu, protože slepice si zapamatují asi 20 dalších slepic, ostatní jsou pro ně neznámé a ve větších hejnech dochází ke klování, bitkám až úhynu z důvodu postavení v hierarchii.
Na další otázku, zda jí nevadí záběry utrápených slepic nacpaných v klecích jedna na druhou, odvětila, že když vidí záběry, jak je v kleci uhynulá nosnice, není jí to jedno. Toto se však nevyřeší tím, že zakážeme chov nosnic v klecích v České republice. Vždyť takovýmto způsobem jsou chovány slepice na celém světě. Dokonce v zahraniční, mimo Evropskou unii, jsou chována v menších klecích, nikoli v „obohacených“.
Načež vysvětlila, jak dnes chov slepic u nás vypadá. Konstatovala, že v minulosti se slepice běžně chovaly na vesnici v každé rodině. Byl to zdroj zdravých bílkovin za poměrně nízkou cenu. Vejce jsou vhodná na různé druhy jídel a množství způsobů úpravy. Zároveň nebyla nutná velká péče o slepice, po dvou letech se často vyřazovaly, neboť jejich snáška byla již nízká. Když slepice už nesnášela vejce, tak ji gazda zabil a hospodyně z ní uvařila polévku. Během roku slepice vyměnila peří, a tak bylo období, kdy byla téměř „holá“, tedy bez peří. Byl to naprosto normální jev. Nyní, když se přenesme z minulosti do současnosti, tak většina našich občanů dnes většina žije v bytech či rodinných domech bez zahrad. Takže už nepěstujeme vlastní zeleninu, ovoce a nechováme vlastní slepice. Vejce však jíst chceme, stále jsou vhodným zdrojem bílkovin, vitamínů a minerálních látek. Tak se za poslední desetiletí lidstvo věnovalo šlechtění nosnic, aby se výrazně zvýšilo množství vajec od každé slepice, ale i na to, aby slepice byly přizpůsobeny novému systému chovu, chovu v klecích. Ty byly postupně také upravovány, aby měly nosnice vhodnější podmínky. Pozor, stále tyto slepice mění peří, a tak i v klecích je období, kdy je nosnice „holá“, tedy bez peří.
Na další otázku, jak se dnes vlastně chovají slepice ve velkém, odpověděla, že dnes existují různé způsoby chovu, tedy chov v obohacených klecích, ve voliérách nebo chov ve volném výběhu. Každý typ chovu má výhody, a má i nevýhody, nejen pro slepice, ale i pro spotřebitele. Z hlediska kvality vajec, počtu mikroorganismů či z hlediska čerstvosti, ale také z pohledu stresu je podle vědeckých výsledků na tom nejlépe právě chov nosnic v obohacených klecích. To, že se to mnohým nelíbí, je věc druhá, výzkum je výzkum. Pokud zakážou poslanci chov nosnic v klecích na nátlak jednoho procenta obyvatel České republiky, budeme to cítit v cenách a zejména v kvalitě všichni.
Přičemž Jarmila Dubravská dále vysvětlila, že chov nosnic v obohacených klecích (tedy speciálně vybavených pro nosnice) je:
- z pohledu ceny nejméně náročný, tedy cena vejce je nejnižší;
- z pohledu čerstvosti vajec pro spotřebitele nejvýhodnější, neboť vejce hned po snůšce je na pásu přesouváno na třídění a balení;
- z pohledu kvality nejvhodnější, vejce nezůstává v prostředí se slepicemi a hned se dostává z prostředí, kde jsou miliony mikroorganismů pryč.
Na otázku, jaká vejce si mají zákazníci v obchodech vybírat, Jarmila Dubravská uvedla, že každý spotřebitel se dnes může rozhodnout, jaká vejce si koupí, tedy z chovu nosnic v obohacených klecích, z chovu ve voliérách či z chovu s volným výběhem nebo z ekologického chovu. Když bude zákaz platit jen v České republice či v dalších dvou nebo třech státech EU a nadále se budou vozit vejce z jiných států (nejčastěji z Polska, kde díky tomu, že měli výjimku 6, ano šest let na klecové chovy, produkovali výrazněji levnější vejce a ta vyváželi do České republiky, na Slovensko a jiných zemí Evropy), nic se pro slepice na světě, ani v Evropě, nezmění. Naši chovatelé nosnic nebudou schopni z důvodu nižší produkce (v těchto chovech) zajistit vejce pro naše obyvatele, takže Česká republika je bude dovážet ze zahraničí a spotřebitelé vůbec nebudou vědět, v jakých podmínkách se chovají slepice jinde, nebudou vědět nic o kvalitě života slepic, ale ani o kvalitě vajec, která budou kupovat. Přičemž si položila řečnickou otázka, zda má toto význam?
Na otázku, zda je pravda, že kvalita vajíčka se pozná jen podle tmavé barvy žloutku, Jan Dubravská odpověděla, že barva barva žloutku nezávisí na tom, kde a jak jsou chovány nosnice, ale souvisí s tím, jaké dostávají krmivo. Nosnice v obohacených klecích mohou mít pěkné tmavé žloutky a nosnice volně na dvoře je mohou mít naopak nevýrazně bledé, uvedla k tomu dále expertka Agrární komory ČR.
Na otázku, zda je proti zákazu chovu nosnic v klecích, jak se o to snaží někteří poslanci, odvětila, že pokrok nezastavíme. Nelze se vrátit v čase, nelze se zcela uzavřít. Konstatovala, že pokud bychom nyní začali namísto elektřiny používat svíčky, odstavili všechny elektrárny, přestali těžit z jednoho dne na druhý uhlí, neovlivnili bychom celou planetu. Jeden jediný stát to nezmění. Nežijeme na ostrově, jsme součástí pevniny. Ale jestli to pochopí část aktivistů a poslanci, zda nebudeme jen „zajatci“ malé části naší populace, uvidíme například po hlasování ve sněmovně o „chovu nosnic z obohacených klecí“.
