Máme-li zhodnotit situaci v českém zemědělství za uplynulý rok 2020 a říci si pár slov o tom, co české zemědělství čeká v roce 2021 a v následných několika letech, musíme si nejprve říci o tom, jak dopadlo setkání prezidentů a předsedů vlád 27 členských zemí EU, který se uskutečnil ve dnech 10. a 11. prosince v Bruselu.
Z hlediska dalšího fungování Evropské unie jej lze hodnotit pozitivně, neboť byly odsouhlaseny a schváleny dva základní dokumenty. To je rozpočet EU na léta 2021-2027 a Fond obnovy ve výši 390 miliard eur, který má pomoci zemím EU s odstraněním následků pandemie koronaviru.
Ovšem, zde musím podotknout, že summit EU při této příležitosti odsouhlasil základní cíle Evropské unie, to je dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Takže v podstatě potvrdil Zelenou dohodu pro Evropu neboli European Green Deal, která obsahuje dvě základní strategie EU, a to strategii Farm to Fork (Z farmy na vidličku) a Strategii pro biodiverzitu. Přirozeně, že je v ní zahrnuto i několik dalších strategií, které jsou ale spíše specializovaného významu.
Důraz na ekologizaci zemědělství a podporu rodinným farmám
Přičemž, pokud jde o Zelenou dohodu pro Evropu, její hlavní zásady by se měly promítnout do zformulování nové Společné zemědělské politiky EU na léta 2021-2027.
Podstatou této nové Zelené politiky pro Evropu je snaha prosadit výraznější ekologizaci evropského zemědělství, ale také i mnohem vyšší podporu malým a středním farmám, zejména k tomu musím uvést, že tato tendence se bytostně dotýká České republiky, potažmo i Slovenska, neboť v naší zemi během uplynulých desetiletí vznikla řada významných agrokomplexů, které produkují převážnou část zemědělské a potravinářské výroby u nás.
Zároveň bych chtěl dodat, že v rámci SZP na léta 2014-2020 převažovala tendence podpořit robotizaci, automatizaci a digitalizaci v zemědělské a potravinářské výrobě. Zatímco po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019 převládly v Evropské komisi a zejména v Evropském parlamentu tyto dvě výše jmenované tendence, to je „ozelenění“ EU a podpora malým a rodinným farmám.
Ovšem, zde musím uvést na pravou míru jednu záležitost. Nedávno jsme na našich webech uveřejnili článek, převzatý ze zpravodajského webu EURACTIV.cz, a to pod názvem „Malé a střední farmy mají být v centru evropského zemědělství. V ČR se zatím na ně tolik nehledělo“. V něm Asociace soukromého zemědělství ČR, ale i europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), vyloženě horují za podporu malým a středním farmám, zejména těm rodinným. Samozřejmě, že řada lidí, kteří se pohybují v českém zemědělství, se ptá, proč jsme takový článek uveřejnili. Oni ho považují za ne zcela objektivní, pokud jde o hodnocení potřeb českého zemědělství. Musím říci, že jsme jej otiskli úmyslně s tím, že si naše širší zemědělská veřejnost, která čte naše weby, udělá správný obrázek o tom, že Asociace soukromého zemědělství přirozeně hájí zájmy malých a rodinných farem, které jejich majitelé získali zpět v rámci restitucí po roce 1990. Nikoliv tedy středně velkých a velkých zemědělských podniků, tedy akciových společností a „eseroček“, které vznikly po r. 1990 transformací z bývalých JZD, případně i státních statků.
Jde totiž o to, že počátkem 90. let minulého století vznikla u nás Agrární komora ČR, a to jako nevládní zemědělská organizace, sdružuje české a moravské zemědělce a potravináře, kteří na náš trh dodávají naprostou většinu potravin, u nás vyrobených. Je to dáno tím, že středně velké a velké zemědělské podniky díky větší ekonomické základně mohou mnohem lépe a intenzivněji využívat moderní techniku.
Ostatně, v Praze se v posledních několika letech uskutečnilo několik mezinárodních odborných konferencí o zemědělství a potravinářství. Jejich spolupořadatelem byla Agrární komora ČR, případně její dvě členské organizace – Zemědělský svaz ČR a Potravinářská komora ČR. Na organizaci některých z nich se podílel i náš Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodného podnikání ČR (OSPZV-ASO ČR). Na těchto konferencí vystupují přední čeští, ale i zahraniční odborníci, ať již šlo o šéfy významných zemědělských a potravinářských podniků, ale také i o odborníky z akademické sféry, to je ze zemědělských univerzit či výzkumných ústavů. Proč to uvádím? Protože právě oni na těchto konferencích uvádějí fakta o tom, že budoucnost evropského, potažmo i českého zemědělství, leží ve vysoké intenzitě zemědělské práce, na což mohou dosáhnout právě velké zemědělské podniky.
Mimochodem, loni a letos na podzim, se v Praze uskutečnily mezinárodní konference, které zorganizovali někteří poslanci Evropského parlamentu, ať již z Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova či Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. Význam těchto konferencí spočívá i v tom, že na nich zazněli nejen názory odborníků z praxe či akademické sféry, ale i samotných europoslanců, kteří obhajují v podstatě zájmy zemědělců z řady zemí EU. Na prosincové konferenci, jako jedna z hlavních myšlenek, zaznělo, že budoucnost světového, potažmo i evropského zemědělství, leží v koncentraci výroby, což dokazuje i vývoj v samotných Spojených státech, kde k této koncentraci v posledních letech právě dochází, a to obdobně, jako v průmyslu. Jde o to, že právě malé a rodinné farmy nestačí ekonomicky, ale i z hlediska využití moderní techniky, konkurovat těm velkým. Zároveň uvedu jeden konkrétní příklad. Již na loňské podzimní konferenci, kterou pořádali europoslanci, bylo uvedeno, že v USA, v rámci výroby biopotravin, existují na americkém středozápadě obrovské haly, které jsou například jeden kilometr dlouhé a několik set metrů široké. V nich se pěstuje bio-zelenina, která je naprosto izolována od vnějších vlivů. To je prý trend současné Ameriky!
Již od roku 2005 se, jako redaktor, zabývám ekonomickými souvislostmi českého a evropského zemědělství. Přirozeně, že během těchto let jsem byl v kontaktu s představiteli Agrární komory ČR či Zemědělského svazu ČR nebo Potravinářské komory ČR. Ve svých rozhovorech jsem vyzpovídal také řadu šéfů velkých a středně velkých zemědělských podniků, ale i těch, zemědělců, kteří se spíše soustřeďují na výrobu regionálních potravin. Hovořil jsem i s lidmi z akademické sféry, to je České zemědělské univerzity v Praze a řady výzkumných ústavů.
Takže, jsem za ta léta získal poznatky o tom, co si o politice EU podpory malých a rodinných zemědělců myslí naprostá většina českých a moravských zemědělců. Podle nich jde o to, že na jedné straně je v EU veřejně formulována podpora malým farmám, ale na straně druhé formou skrytých dotací a různých pobídek je podporováno slučování farem a zemědělských podniků do větších výrobních a obchodních celků, protože to zemědělským prvovýrobcům umožňuje lépe nastavit obchodní vztahy se zpracovateli a obchodníky. Naši odborníci říkají, že to si dnes na Západě uvědomují velmi dobře všichni ti, kteří o dalším směřování evropského zemědělství de facto rozhodují.
Právě v této návaznosti je třeba dodat, že řada našich zemědělců je toho názoru, že takto prosazovaná politika EU by ve svých důsledcích mohla vést k tomu, že by to nakonec vedlo k výraznému omezení produkce základních zemědělských komodit u nás, což by české zemědělce znevýhodnilo proti konkurenci farmářů původních členských zemí (EU14). To by poté mnohem lépe umožnilo, aby jejich potravinářské výrobky ovládly náš trh. Vždyť u nás se již tak řadu let děje, neboť na pultech supermarketů a hypermarketů musí čeští zemědělci a potravináři čelit politice obchodních řetězců, které prosazují potraviny ze zahraničí, a to převážně z mateřských zemí, kdy tyto společnosti sídlí.
Proto je pochopitelná snaha Agrární komory ČR, ale i Zemědělského svazu ČR, prosadit vyšší procentuální zastoupení českých potravin na pultech obchodů, zejména hypermarketů a supermarketů zahraničních řetězců. Je velmi dobře, že si to také uvědomili i členové zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ve Sněmovně.
Ještě bych k tomu dodal, že na dvou různých odborných konferencích, které byla uspořádány před několika týdny, zazněla slova německé ministryně výživy a zemědělství Julie Klöcknerové a místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, kteří tvrdí, že 20 % zemědělských podniků v EU dostává 80 % dotací, což není správné. Přičemž nejvíce těchto podniků se nachází v České republice. Na tato slova reagoval například člen Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova Evropského parlamentu Ivan David, který na listopadové mezinárodní konferenci „Budoucnost evropského zemědělství 2020“ prohlásil, že je obecně známo, že těchto 20 % podniků, které dostávají tyto dotace, zabezpečuje 93 % zemědělské produkce. Takže, právě tyto podniky dokáží zajistit potřebnou výživu obyvatelstva. Zároveň k tomu můžeme dodat, že, podle našich zemědělců, slova obou představitelů EU ve skutečnosti naznačují, o co některým vedoucím činitelů EU jde. To je uvolnit si cestu k tomu, aby jejich farmy mohli lépe konkurovat na evropském, potažmo světovém trhu a mohli své zemědělské produkty lépe prodávat na trzích zemí střední a východní Evropy.
Když se vrátíme k článku Asociace soukromého zemědělství ČR, asociace poukazuje i na to, že je důležitá vlastnická struktura farem pro další rozvoj našeho zemědělství. Problém spočívá především v tom, že evropská populace stárne a přirozeně, že i zemědělci, což se dá kvalifikovat jako celoevropský problém. O tomto problému hovořil na již zmíněné mezinárodní konferenci profesor Luboš Smutka z České zemědělské univerzity, který uvedl, že proces stárnutí obyvatelstva začíná mít globální charakter. Dá se říci, s výjimkou Afriky, to postupně zasahuje pomalu všechny kontinenty. Samozřejmě, že se to týká zemědělců, a to zejména v Evropě, Českou republiku nevyjímaje.
Výsledkem tohoto procesu, podle profesora Smutky, je, že v zemědělství proces stárnutí vykazuje mnohem vyšší dynamiku, než v jiných odvětvích hospodářství. Podle něho je to dáno i tím, že se během let mnohonásobně zvýšila produktivita práce. V zemědělství totiž, díky digitalizaci a robotizaci, dochází k přirozenému úbytku potřeby pracovní síly. Konstatoval, že podíváme-li se na všeobecnou křivku zaměstnanosti v EU, ukazuje se rostoucí podíl na zaměstnanosti ve věku 55+. Ovšem, z hlediska míry populace, je to právě zemědělství, které zaměstnává vyšší věkové kategorie, a to především 65+. Načež k tomu poznamenal, že specifikum rodinných farem spočívá v tom, že tam pracuje vlastník usedlosti či jeho rodinní příslušníci. Tyto farmy nemají téměř žádné externí zaměstnance. Navíc, jak dodal, tyto rodinné farmy jsou v naprosté většině případů o velikosti do 20 hektarů. Představují sice jádro výrobních jednotek na venkově v jednotlivých zemích EU, ale, ve srovnání s akciovými společnostmi a „eseročky“, které zaměstnávají většinu lidí v zemědělství, tyto malé a rodinné farmy vykazují zemědělskou produkci jen do výše jedné pětiny z celkového jejího objemu.
V této návaznosti profesor Smutka dále uvedl, že narůstá i proces stárnutí zemědělských manažerů, kdy rovněž podíl věkové kategorie 45+ dynamicky narůstá a má tendenci se profilovat i do vyšších věkových kategorií. Načež konstatoval, že mnohdy to již jde spíše do segmentu 60+. Současně k tomu podotkl, že mnohdy se ale spojuje role manažera i s osobou jediného pracovníka v konkrétní farmě. To však, podle profesora Smutky, vyvolává i problém, kdo po farmáři, odcházejícím do důchodu, majetek a řízení farmy převezme. V ideálním případě je zde následnictví. Jenže v poslední době se ukazuje, že děti farmářů raději míří do jiných sektorů ekonomiky, než je zemědělství. Proto nemají zájem převzít farmu, což ale nastoluje otázku, zda tento způsob řízení ekonomiky zemědělství, prostřednictvím malých rodinných farem, je ten nejlepší, když v jiných segmentech ekonomiky dochází ke značné koncentraci výroby.
Na konferenci „Budoucnost evropského zemědělství 2020“ vystoupil s přednáškou na téma „Mezigenerační výměna v zemědělství a pozice mladých farmářů“ i předseda OSPZV-ASO ČR Bohumír Dufek, který je rovněž členem Evropského a hospodářského sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise. Zdůraznil, že narůstající nedostatek mladých farmářů vytváří situaci, které by evropští politici měli věnovat zvláštní pozornost, a to zejména k nutnosti zajistit potřebný rozvoj venkovských oblastí, k čemuž by měla přispět právě i mezigenerační výměna pracovníků v zemědělství. Vždyť zemědělská populace stárne, a zároveň i klesá, a to nejen počet farmářů, ale také i zaměstnanců v zemědělství.
Politici v EU by, podle Bohumíra Dufka, si měli uvědomit, jaký je vlastně význam venkovských oblastí. Jde o to, že na venkově žije 55 % lidské populace. Za druhé tam pracuje 50 % zaměstnanců. Za třetí tito zaměstnanci vytvářejí hodnotu 45 % HDP. V této návaznosti jsem také účastníky konference upozornil, že jedním z možných řešení je přechod od precizního zemědělství k Zemědělství 4.0, jak říkají naši odborníci z vysokých škol a výzkumných ústavů. Jde totiž o to, že tímto přechodem k této vyšší formě zemědělství, lze na českém venkově zajistit další, výraznější nárůst digitalizace, robotizace a automatizace, což by mělo napomoci tomu, že na venkově vzniknou nové pracovní příležitosti, byť některé profese zaniknou či se transformují. Tímto procesem se také dosáhne i toho, že již nebude potřeba tolik pracovníků v zemědělství, zejména pokud jde o náročnou fyzickou práci. Ale naopak české zemědělství bude potřebovat ty pracovníky, kteří budou umět obsluhovat, či i spravit, moderní zemědělskou techniku. A to je právě příležitost pro mladé.
V závěru musím konstatovat, že svět, a tudíž i celý agrární sektor ve světě, jde cestou koncentrace výroby. Podle odborníků je to proces, který nikdo již nezastaví. To by si měli uvědomit i ti, kteří volají í po návratu do první republiky. Ovšem, tehdy v zemědělství a lesnictví pracovalo přes 60 procent obyvatel, což se s dnešním stavem nedá srovnat.
